Šubrotův velký útěk
Představte si, že jste 13letý kluk, už 6 měsíců pracujete v tesařské dílně 15 hodin denně a 7 dní v týdnu. Chcete se stát inženýrem a sníte o studiu na 350 km vzdálené škole za velkou řekou, kam vás rozvedená matka nechce za žádnou cenu pustit. Svého snu se ovšem nehodláte vzdát. A tak zvážíte možnosti, získáte informace, připravíte promyšlený útěk…
Expert? Diplomat? Nebo inženýr?
Tím klukem je dnes 16letý Šubroto, nesmírně živý teenager a „diplomat“. Když jsme se ho zeptali na to, co umí, řekl: „Jsem expert na šplhání po kokosových palmách a taky na chytání ryb. Dovedu je chytat na háček, do sítě, a když se potápím, i do holé ruky. Taky rád hraju fotbal a kriket s kamarády a myslím, že mi to jde.“
.JPG)
V současné době Šubroto studuje na internátní škole GAPS spolu se svými dvěma mladšími bratry, Šourovem (5. třída) a Šadžolem (3. třída). Stará se o ně a pomáhá jim s učením. To třeba Šadžol občas přijde s matikou a řekne: „Tomuhle nerozumím. Dokážeš to vypočítat?“ A Šubroto mu (jako správný brácha) pomůže. Když se ovšem sourozenci perou s ostatními, probudí se v něm diplomat. „To si nejdříve zjistím, o co jde, kvůli čemu se perou, jaký mají problém. A obvykle to neřeším. Na to jsou tu učitelé, ke kterým je zavedu. Chápejte, kdybych se je snažil rozsoudit, dostal bych se do střetu zájmů. A to si zde nemůžu dovolit!“
Šubrota odmalička zajímaly stroje a vše, co se týká elektřiny. Když se ve škole něco promítá nebo mluví na mikrofon, najdete ho mezi chlapci, kteří obsluhují techniku. I proto se toužil stát inženýrem. Jeho sen ovšem dostal vážnou trhlinu.
Rodina se rozpadá, sny se hroutí
Na konci roku 2014 vyvrcholily dlouhodobé problémy mezi rodiči jejich rozchodem. Bratři zůstali s otcem v Khulně na jihu Bangladéše, blízko jejich rodné vesnice. Maminka se Šubrotem a malou sestrou Martou odjela k příbuzným na východ do přístavního Chittagongu, druhého největšího města v Bangladéši. Rozdělení rodiny znamenalo nejen ztrátu vzájemných vztahů a ekonomického zázemí, ale i možnosti studia ve škole, kterou Šubroto miloval. Myslel si, že bude chodit do školy i v Chittagongu, ale zajistit živobytí nebylo pro maminku se dvěma dětmi tak jednoduché. Negramotná maminka uklízela a vařila v domácnostech bohatších lidí, a se Šubrotem měla jiný plán. V 13 letech musel Šubroto do práce. A jeho sny se začínaly hroutit.
Příliš mladý na to, aby pracoval
_200.JPG)
„V Chittagongu jsem nejprve pracoval v tesařské dílně a potom jako prodavač ve velkém obchodu. V tesařské dílně jsem pracoval 6 měsíců, 7 dnů v týdnu, od 8 ráno do 11 nebo 12 večer. Měli jsme 2 půlhodinové přestávky na oběd a na večeři. Jídlo mi poskytoval zaměstnavatel. Pomáhal jsem tesařům v práci. Nosil jsem materiál, různé nástroje a byl jim po ruce. Vydělával jsem 3 000 Takka měsíčně (asi 1 000 Kč) a všechny peníze odevzdával mámě.“ Šubrotovi bylo teprve 13 let a jeho dětské sny se mu začaly rozpadat. Bylo to nejsmutnější období jeho života. Vzpomínal na pikniky a další skvělé okamžiky ve škole, na kamarády, jak se spolu radují a on u toho nemůže být. „Moc mi to chybělo“, říká.
Dobrá zpráva přináší naději i smělý plán
Po půl roce práce v tesařské dílně pracoval 1 měsíc v obchodě. Prodával a doplňoval zboží, podle toho, co bylo potřeba. Tehdy se k němu dostala od strýce zpráva, že mu ve škole GAPS, kterou dříve navštěvoval, našli dárce, který ho podpoří ve studiu. „Čekal jsem na něj již dříve a teď zde byl najednou někdo, kdo mě chtěl podpořit,“ vypráví. Rozpadající se rodina si totiž jeho studium na konci roku 2014 nemohla dovolit. Dobrá zpráva ho nesmírně potěšila. Prosil hned mámu, aby ho pustila zpět do školy, ale ta o tom nechtěla ani slyšet. Šubroto se však svého snu nechtěl vzdát, zvláště když věděl, že jeho naplnění je tak blízko. A tak se v jeho hlavě zrodil smělý plán na útěk.
Šubroto utíká do školy
.JPG)
„Máma nechtěla, abych se vrátil do školy na GAPS a peníze na cestu by mi nedala. A tak jsem čekal, až dostanu výplatu za práci v obchodu a budu mít prostředky na cestu. Příhodný okamžik nastal, když moje sestřenice z Chittagongu cestovala do Barisalu, což je na cestě k nám domů. Kdybych jí ovšem řekl: „Pojedu s Tebou“, řekla by to mámě a chytili by mě. A tak jsem mámě zalhal. Požádal jsem ji, aby mi dovolila vyprovodit sestřenici na nádraží a rozloučit se s ní. Souhlasila, a tak jsem s ní šel na nádraží. Rozloučili jsme se, nastoupila do vlaku a odjela. Nemohl jsem cestovat stejným vlakem, to by mě mohla prozradit. Zjistil jsem si ale, jak to na nádraží chodí, a sám jsem nastoupil do dalšího vlaku, který jel stejným směrem. Vlak jel z Chittagongu do Chandpuru. V Chandpuru je velký říční přístav. Večer jsem se nalodil a trajektem cestoval po vodě do Barisalu celou noc. Pak jsem jel autobusem do Khulny a šel pěšky k nám do vesnice, ke strejdovi. A z vesnice jsem se dostal o prázdninách zpátky na GAPS. Přišel jsem za Richardem (koordinátor BCSS) a on mě představil ředitelce školy, která mě přijala mezi studenty.“
Šubroto se pak ve škole setkal se svými dvěma bratry, kteří také získali podporu zahraničních dárců. Jednou za 2–3 měsíce je navštíví tatínek a přinese jim nějaké jídlo a kapesné. O mamince a sestře Martě od té doby Šubroto neslyšel. Kdoví, jak se jim dnes daří. Až Šubroto vyroste, bude mít snahu maminku nalézt a zaopatřit. A úplně nejlepší by bylo, kdyby se mu podařilo rodiče usmířit a dát rodinu dohromady.
Inspirace pro každého z nás
Když nám Šubroto vyprávěl svůj příběh, bylo to dojemné a v mnohém inspirativní. Ve svém dětském věku projevil odvahu, důvtip a vytrvalost, které mu pomohly překonat nepřízeň osudu, všechny nástrahy i velikou řeku. Vlakem, lodí, autobusem a pěšky procestoval velkou část Bangladéše a nakonec se ocitnul zpátky ve školní lavici spolu se svými dvěma bratry. Nepřestal snít a svou cestu za svobodou a vzděláním nevzdal.
A v tom je nám příkladem. Nevzdávat se svých snů a navzdory překážkám usilovat o jejich naplnění.
Silné příběhy si s sebou nesou všechny děti v programu BanglaKids. Jsme hrdí, že jim můžeme společně s Vámi pomáhat.
---
PS: Šubrotův příběh a příběhy dalších dětí najdete v nové knize My, děti slumu.
