Všechny děti na světě by měly prožít šťastné dětství
Monika a Robert jsou vášniví cestovatelé, za čtyři roky procestovali 31 zemí. V březnu se vydali do Bangladéše, aby se setkali se svými adoptivními dětmi, chlapcem Langangem a holčičkou Bristy. Nikdy se jim, podle jejich slov, nedostalo tolik lásky. O tom, jaké bylo jejich první setkání s dětmi, co spolu prožili a co se naučili bengálsky, se s Vámi podělí v následujícím rozhovoru.
Moniko a Roberte, máte za sebou 10 dní v Bangladéši. Co Vás sem přivedlo?
Monika: Co nás sem přivedlo? Tak hlavně touha vidět vše na vlastní oči. Když jsme si adoptovali dvě děti na dálku, tak jsme se s nimi chtěli potkat a poznat je. A jakmile přišla první příležitost, za kterou moc děkujeme, tak jsme vyrazili.
Proč jste se rozhodli podporovat děti v Bangladéši?
Monika: Na cestách jsme se seznámili s problematikou chudoby. Hledali jsme něco, co bude mít dlouhodobý smysl. A právě až tady u vás člověk vidí, že to vzdělávání dětí má velký smysl. Cíleně podporovat děti, kterým to přinese vzdělání do života. A ony pak zase udělají to stejné. Pomůžou dalším dětem a dalším lidem.
Robert: Ono je strašné, když člověk vidí, jak v těchto chudých zemích lidé žijí. A bohužel není v našich silách pomoct úplně všem, což je takové zraňující.
V Dháce jste se setkali s adoptivním chlapcem Langangem. Jak jste to prožívali?
Monika: Byl to pro nás silný zážitek. Moc hezky strávený čas s ním, přestože tam byla jazyková bariéra. Bylo to všechno hodně dojemné. Každý den jsme, myslím, brečeli oba dva. Myslím si, že si všechny děti na světě zaslouží, aby prožily šťastné dětství, protože budou šťastní v dospělosti, povedou šťastně rodinu a je to takový koloběh života.
Robert: My jsme ho víceméně přijali za svého syna. Byli bychom strašně rádi, kdyby tu školu dokončil a mohl přijet za námi do Evropy. Ty děti tady jsou moc fajn a je těžké jim odolat – prostě ten jejich smích, radost ze života… i když to mají v životě strašně těžké.
Společně jste hráli fotbal, byli jste spolu na nákupech, malovali jste. Jaký Langang je?
Robert: Je to ještě malý kluk. Když jsme hráli fotbal, měl to těžké, protože byl hozen mezi dospělé chlapy. Bylo to všechno krásné. Zpočátku byl vytržený z reality, byl z toho ze všeho překvapený. Ale druhý den jsme se hodně sblížili, už nás bral jako přátele. A bylo těžké se s ním rozloučit, když musel odjet. Doufám, že ho ještě někdy uvidím.
Langang měl za sebou dlouhou cestu a byla to jeho vůbec první cesta do velkého města. Jak to kluk prožíval? Bylo něco, co v Dháce viděl poprvé v životě?
Monika: Určitě to byl pro něj úplně jiný svět. Nikdy neviděl velké budovy, nikdy neviděl velká auta. Když jsme jeli rikšou, tak to byl pro něj velký zážitek, protože to nikdy nezažil. Když jsme jeli na eskalátoru v obchodním domě, chtěl se vrátit a jet znovu. Zažil tady věci, které nikdy v životě neviděl a nezažil.
Jste velcí cestovatelé, za poslední čtyři roky jste procestovali 31 zemí včetně Bangladéše. Jak jste snášeli cestování, vnímali kulturu, jídlo, dopravní špičky v Dháce?
Monika: Jídlo bylo všude naprosto excelentní. Organizace celkově úžasná, řidiči byli vždy připravení. Je pravda, že tu první cestu na začátku jsem byla trošku na trní, ale pak jsem viděla, že řidič je velmi dobrý a zkušený, takže žádné obavy.
Robert: Co se týče cesty, tak už mě bolí někdy zadek… :-) Doprava je v hlavním městě komplikovaná. Infrastruktura velkoměsta, kde odhadem žije 15 mil. obyvatel, na to prostě není připravená.
Jak jste vnímali místní lidi?
Monika: Jsou velmi pracovití a váží si všeho, i každé pracovní příležitosti. Jsou velmi přátelští, milí a obětaví.
Během návštěv různých škol, jste měli mluvit před velkým publikem dětí. Všiml jsem si, že jste si v páru rozdělili úkoly.
Robert: Já jsem většinou navigátor, plánovač cest, řidič, bodyguard, a nevím co ještě dalšího. Monika jsou vlastně moje ústa. Jelikož se nedomluvím, tak má na starosti komunikaci. Jsme takový už sehraný pár v tomhle. Pro mě je jednodušší fotit a natáčet než mluvit. Možná bych se pokaždé na tom pódiu rozbrečel…
Monika: Když jsme přijeli do každé školy a viděli jsme ty malinkaté dětičky, jejich úsměvy a krásná očička, tak musím říct, že všude mě to hodně dojalo. Někdy pro mě bylo to mluvení těžké, vůbec vyjádřit své pocity. Taková ta obrovská vděčnost od všech a ta obrovská láska z nich sršela. Ta nádherná vystoupení, nádherné tance, to přivítání, písně a kytičky, které nám udělali. Když řekli tu větu: „My vám nemáme co dát, my vám jenom zazpíváme a máme pro vás kytičku“, tak to jsou moc dojemné a silné věty.
Taky jste se učili s dětmi bengálsky. Co Vás děti naučily?
Monika: Naučili mě počítat do desíti – Eg, Dui, Tri, Čar, Pat, Čoj, Šat, Et, Noin, Doš, a tu krásnou větu Ami Tomadúr Čabajky Kolobaši.
A co znamená?
Monika: Všechny Vás milujeme.
To je krásné… Poslední část Vaší cesty vedla na sever Bangladéše do internátní školy Monošapara. Potkali jste tam holčičku Bristy, kterou podporujete. Jaké to bylo?
Monika: Setkání bylo nádherné. Bristy je malá úžasná holčička, sirotek, takže se člověk vžívá do té její malinkaté dušičky. Nejdříve byla přirozeně trošku zakřiknutá. První den jsme s ní byli ve škole. Ve třídě je s ní 18 chlapců a 2 dívky. Viděli jsme, jak umí krásně počítat, jak umí nádherně psát, jak je ráda, že vůbec chodí do té školy.
Tyhle děti opravdu nic nemají. To jediné, co mají, je vlastně jenom oblečení, které mají na sobě. Jsou vděčné, že dostanou třikrát za den najíst, že můžou jít do školy. Dvě hodiny denně pracují. Musí uklízet, zamést, sesbírat odpadky. Dívky se starají o květiny, kluci chodí na farmu. Je to důležité, aby se v životě uměli o sebe dobře postarat. A s tím vzděláním si našli dobrou práci a mohli to zas předávat dál.
Robert: Monošapara je položená v krásné přírodě. Jsem rád, že Bristy a Langang žijí dál od Dháky, kde je příroda. Setkání bylo samozřejmě krásné, a pro nás až lítostivé. Bristy je malá holčička, která ještě možná nevnímá realitu života. Určitě to je pro ni těžké. V podstatě zatím ani neumí bengálsky, umí nějaký kmenový jazyk. Je to pro ty děcka náročné, naučit se nejdřív bengálsky, pak do toho i anglicky. Sám bych s tím měl asi problém. Učitelka se ale může věnovat každému, dá se říct zvlášť. Takže skvělý přístup k výuce.
Nejradši bychom pomohli všem dětem, co jsou v tom sirotčinci, protože nám to nedá pomoci pouze jednomu, ale je to těžké.
Fotograf Lix, který tady s námi byl před třemi lety, tohle taky řešil. A řekl takovou hezkou větu: „Když podpoříte jedno dítě, nezměníte tím svět. Ale změníte celý jeho svět.“
Monika: Myslím si, že pomáhat nějakým způsobem, jakýmkoli, dětem tady nebo i lidem po celém světě, může každý.
Co byste řekli lidem v Česku, kteří o podobné pomoci uvažují?
Monika: Chtěla bych, aby se to dostalo dál… Věřím, že to spoustu lidí osloví. Člověk vidí, jakou udělá radost v jedné škole nafukovací míč, švihadla nebo Člověče, nezlob se. Lidé, kteří se třeba necítí na adopci na dálku a na pravidelné placení, mohou přispět do Kasičky radosti.
Mám velkou radost z toho, že i naše děti takhle přemýšlí. Skládají se každý měsíc a podporují taky jedno dítě a do Kasičky radosti přispívají. Děti by už od dětství měly být vedeny k tomu, aby nepřemýšlely jen samy o sobě, že tady nejsou samy, že jsme si všichni na celém světě rovni, a že ta pomoc je potřeba.
A v čem by nám mohli naopak pomoci Bangladéšané?
Robert: V České republice vlastně všichni lidé vyrůstají v tom, že dostanou zdarma lékařskou péči, důchodové zabezpečení, že přijdou na úřad a dostanou příspěvek na bydlení. Tady nic takového nefunguje. Rodiče nemají peníze na to, aby mohly děcka chodit do školy. Nemají peníze na lékařskou péči, když jsou nemocní. Je to úplně jiný svět. Asi bych přál všem, aby to tady viděli a aby si tím prošli.
Monika: Mám pocit, že u nás existují lidé, kterým chybí ta vděčnost vůbec za holý život. Myslím si, že by to mnoha lidem pomohlo, projít si něčím takovým, aby si uvědomili, co vůbec mají. To největší bohatství, které člověk má, tak ho má sám v sobě. Takovou tu lásku, kterou když má, tak ji potom může rozdávat všem kolem a tady je to největší bohatství.
Nějaká závěrečná myšlenka?
Monika: Když jsme večer přijížděli na Monošaparu, koukali jsme na rýžová pole a všude kolem byly světlušky. Viděla jsem v nich spoustu malinkých dušiček dětí, které budou světlem pro všechny ostatní lidi.
Děkuji za rozhovor.
