Alena Rusová: zakladatelka pomoci dětem v Bangladéši

Alena Rusová je zakladatelka a první vedoucí programu BanglaKids (původně BangBaby). I po 20 letech je energickou, zapálenou a milující ženou, která zasvětila kus svého života pomoci bangladéšským dětem. O počátcích této užitečné pomoci jsme si s ní povídali ve Zlíně.

Aleno, jak vlastně v roce 1999 vznikl program podpory bangladéšských dětí?

Byla jsem před to postavená a „může za to“ lékař Milan Moskala a manželé Slováčkovi. Doktor Moskala mi z Bangladéše poslal prvních 10 karet dětí z nejchudších rodin a říkal: „Kdyby jednomu jste mohli pomoci ke vzdělání…“. No a já jsem vyvěsila pár těch karet dětí na nástěnku. Všimla si jich Iveta Slováčková z našeho zlínského sboru. Se slzami v očích za mnou tenkrát přišla i se svým mužem, a že budou finančně podporovat bangladéšského sirotka jménem Debashish Halder (říkali mu Debaš).  Velmi se jich to dotklo. Podotýkám, že Iveta byla v té době jako matka tří kluků na mateřské dovolené, takže žili z jednoho platu. Z vděčnosti k Bohu za veškeré zaopatření synů „adoptovali“ do rodiny“ ještě Debaše. A když si vzali to první dítě, tak jsem si říkala, co s tím budeme dělat? Co s těmi ostatními dětmi. A vůbec jsem nevěděla, co.

A co jsi s tím tedy udělala?

Nevěděla jsem, jak začít. Ale díky Boží pomoci mi zatelefonovali z brněnské televize, protože už v roce 1997 natáčeli ve zlínské Adře pořad o povodních. A volal mi ten jejich šéf, pan Jiří Florian, zda něco nemáme, zda neděláme něco zajímavého.  A tak jsem mu řekla: „Ale máme. My rozjíždíme projekt na podporu bangladéšských dětí. A mohli by se do něj zapojit rodiče jako sponzoři a třeba se za nimi letět i podívat. A byla by to taková solidarita naší bohatší země tady s těmi chudšími.“ A on říkal: „Výborně, paní Rusová, já mám zrovna na Moravě pana režiséra Milana Růžičku, a já vám ho tam pošlu.“ Vznikl z toho první pořad pro Českou televizi o BangBaby. Těch 10 karet bylo okamžitě pryč a Milan Moskala poslal dalších 120. Česká televize nám hodně pomohla, ale jak říkám, všechno bylo řízeno shůry.

Nádhera. Natočili jste i další pořady?

Ano. Pan režisér Milan Růžička byl úžasný člověk. V roce 2001 ještě s kameramanem Jakubem Noskem a s dárkyní Karlou Lažanskou s námi letěl do Bangladéše. Nikdo tam předtím nebyl, my jsme byli první, nevěděli jsme, do čeho jdeme. A z té první výpravy vznikl film – Lidé, kteří otevřeli svá srdce. Krásný. A také několik příspěvků pro pořad Kamera na cestách a pro Křesťanský magazín.

Lidé se hlásili do projektu a Milan Moskala nestačil z Bangladéše posílat další karty dětí. A když pak přijel do Zlína, měli jsme s ním setkání dárců. Ze začátku to bylo takové rodinné, nové, krásné, velice nadšené období.

Co bylo dál? Jak se solidarita Čechů rozvíjela?

Pan režisér Růžička každý rok na několik dnů přijel z Prahy a na Filmových ateliérech ve Zlíně sestříhal a namluvil naše amatérské záběry z monitorovacích cest do Bangladéše. A několik dalších pořadů o Bangladéši a o projektu BangBaby natočil. Třeba Bangladéšská ohlédnutí, Desetiboj s ohlédnutím a další.

Víš co je zvláštní? V té době jsem téměř neuměla anglicky, můj civilkář uměl německy a my jsme rozjížděli mezinárodní projekt. Zvládali jsme to s pomocí všech mých kamarádek jazykářek. Začátky byly hodně spontánní, se všemi sponzory jsme si dopisovali, oni byli šťastní, že mohou pomoci. Bylo jich brzy kolem čtyř set. Napadlo by tě, že ti někdo zavolá z televize a pomůže na svět krásnému projektu?

Nenapadlo, ale je moc hezké to poslouchat.

Všechno kolem Adry mě moc bavilo. Dělala jsem to s ohromným zápalem. A potom mi telefonoval jeden muž z Prahy, jmenoval se Radim Passer. Chtěl sponzorovat děti, ale my jsme měli volné poslední dvě nebo tři a on, že by chtěl dětí víc. Tak se ujal alespoň těch tří.  A potom, když jsem za ním přijela na pozvání do Prahy, poznala jsem, že je to nejen úspěšný křesťanský podnikatel, ale především muž s velkým srdcem. Vzal si do péče dalších více jak 200 dětí. V roce 2007 s námi jel do Bangladéše a vzal si dalších 500 dětí.

S pomocí Boží se to vše rychle rozjelo. ADRA byla teprve druhou organizací v České republice, která se „adopcí na dálku“ zabývala. Charita měla Indii a Litvu. Zlínská pobočka Adry s Rusovou a jedním civilkářem a Milanem na drátě Bangladéš. Počet pracovníků zlínské Adry se postupně rozrostl, projektu BangBaby se začala ještě na svých studiích věnovat Ing. Petra Nováková.    

Jak vlastně vznikl původní název projektu BangBaby?

Název BangBaby vymyslel můj starší syn Jirka. Zajímá se o počítačovou grafiku a do roku 2000 pomáhal s propagací. Jednou mi řekl: „Mami, to musí být takový krátký a výstižný název, aby si to všichni zapamatovali. Bangladéšské dítě. Tak co třeba BangBaby.“ Až teprve později jsem se dozvěděla, že „bang“ v angličtině znamená „udeřit“ nebo „bít“ a ve spojení s „baby“ – „dítě“ - to není nejšťastnější název. Ale to nás tenkrát nenapadlo a název se rychle vžil. V roce 2007 došlo k organizační změně, projekt BangBaby byl přesunut do Prahy a později přejmenován na BanglaKids.

A díky mladšímu synovi vznikla v roce 1993 celá zlínská ADRA. On Vašek jednou nechtěl jíst. Na stole ležely noviny a v nich byl obrázek silně podvyživeného chlapce.  Tak říkám: „Vašku, chceš si to s tím chlapečkem vyměnit?“ Všechno bylo hned snědené.  Velmi ho to zasáhlo, nemohl v noci spát. A mě se to taky hodně dotklo.  A tak jsem mu slíbila, že pro ty chudé děti něco uděláme.  A tento moment rozhodl, že jsem do toho šla s takovou vervou.

Krátce na to, bylo to před mým křtem, za mnou přišel kazatel a řekl: „Paní Rusová, bylo by tady ve Zlíně potřeba založit Adru.“ Odpověděla jsem: „Ano, co to je?“ Takže jsme založili v roce 1993 ve Zlíně pobočku Adry. První v republice.

To jsem nevěděl, že na počátku vždy stáli dva Tvoji synové. Měla jsi i další spolupracovníky?

Já jsem taková maminka, že když se něco dělá, tak se zkrátka pomáhá.  Starší syn dělal ze začátku propagaci, pak to po něm převzal zlínský výtvarník Milan Javora, vždycky zadarmo. Já jsem měla perfektní spolupracovníky. Hodně mi pomáhal ze začátku Víťa Slováček, manžel Ivety a ostatní dobrovolníci ze zlínského sboru. Už jmenovaný pan režisér Růžička, Jura Dlabaja (v té době redaktor na Nově), novináři, vedoucí ČTK Ladislav Koželuha, fotograf Miloš Gregor, tiskaři. Vždy jsme spolupracovali s radnicí, „přežili“ jsme několik starostů a primátorů. Velmi pomohla služba „civilkářů.“ Byli to nejen spolupracovníci, ale taky přátelé. Všechny nás spojovala pomoc potřebným. 

A jaká byla Tvoje první zkušenost s návštěvou Bangladéše?

V Bangladéši, když vyjdeš z letiště, tak první co tě plácne do nosu, je ten strašně vlhký vzduch, sauna, to se skoro nedá dýchat. Všude vedro, větráky, švábi mi nedělali dobře. Venku množství lidí, houkání aut, doteď mám v uších zvuky z Bangladéše, i z těch mešit.

Byli jsme tam koncem dubna, to začíná být hodně horko. Cestovali jsme po školách a kontrolovali využití finančních prostředků. Kameraman s režisérem natáčeli.

Silným zážitkem pro mne bylo, když jsme si měli poprvé sednout k rikšákovi na rikšu. Takový mužíček to byl, útlounký, v suknici, a že nás poveze. Ale já jsem nechtěla. Milan Moskala mi říkal: „To nemůžeš tak brát, to je jeho živobytí, tím mu pomáháš.“ Takže jsme sedli a jeli. A pak už ti to ani nepřijde. Ani ty žebrající děti. A víš, že když dáš jednomu, musíš dát všem.

Pro mě to byla první rozvojová země, první delší cesta letadlem, hluboký zážitek. Cestování rikšou, autem, na motorce, na lodi nebo na člunu bylo občas náročné, ale nezapomenutelné. Podívat se do těch malých vesniček, školiček, to bylo úžasné. A hlavně setkání s „našimi“ sponzorovanými dětmi.

Jak Tě návštěva Bangladéše ovlivnila pro další práci a do života?

Pro práci tak, že jsem s ještě větším nadšením a nasazením pracovala pro tento projekt tady a pro ty lidi tam. Bengálci jsou opravdu obdivuhodní. Žijí v náročných podmínkách, jsou přátelští, usměvaví, pracovití a tvrdí. Musí být.  Chudé děti nic nemají a kolikrát na smetišti hledají něco k jídlu nebo žebrají. Nepředstavitelné. V ČR jsme chodili do jídelny na obědy. A když jsem si potom měla dát na podnos polívku, druhé, salát, pití, a někdy i zákusek, to jsem po návratu z Bangladéše moc nemohla, to mi šly při vzpomínce na ty děti tam slzy do očí.

Milan Moskala jednou psal, že pokud by děti z Česka poslaly dětem do Bangladéše jenom to, co jim zbude na talíři, nemusela by tam spousta dětí umřít hlady.

Aleno, a co podle Tebe děti a lidi v Bangladéši nejvíce potřebují?

Chudí lidé v Bangladéši podle mne nejvíce potřebují mít možnost vydělat si finanční prostředky, aby si mohli zajistit přinejmenším jídlo a základní živobytí. Velice těžko dobývají svůj denní chléb, to jsme tam viděli. A děti, protože se musí podílet na zaopatření rodiny, nemají většinou šanci se k nějakému vzdělání a k lepšímu životu dostat. Takže vzdělání samo je priorita. Nehledě na to, že na našich bengálských školách dostávají aspoň jednou denně najíst, což je mnohdy jediné pořádné jídlo, které ten den mají. Jakým způsobem se ony uplatní v životě a jakým způsobem uchopí to, že aspoň nějaký základ vzdělání dostaly, to už je na nich.

Myslíš si, že je něco, co by se třeba Češi mohli od Bangladéšanů naučit?

Určitě by se mohli naučit to, že si mají vážit své práce. A taky, že se děti mají postarat o své rodiče. V Bangladéši dokážou v komunitě nahradit systémy, které máme my – sociální, zdravotní, důchodový. Lidé se o sebe navzájem přirozeně postarají. Žijí více spolu, ve společenství, u nás každý sám na sebe. Máme obrovské byty, ale jsme v nich sami.

Matka Tereza řekla, že největší bída na světě není, když má někdo hlad, nebo nemá kde bydlet, ale to, když je nepřijatý, osamocený, nemilovaný. Zkrátka, když žije tím naším západním stylem života.  A to je nejhůře odstranitelná bída.

A co ses naučila v Bangladéši Ty? Jaká je Alena Rusová po návštěvě Bangladéše?

To je těžká otázka. Jaká je Alena Rusová po návštěvě Bangladéše? Já jsem si uvědomila, co to je víra v Boha. Co to pro ty lidi znamená. Protože křesťané tam mají nesmírnou úctu k Bohu. To jsem si říkala – co je vlastně pro člověka nejdůležitější? Když je chudý, nemá co do pusy, každý rok mu třeba voda splaví dům. Ale když má víru v Boha, tak to je přece velmi důležité. Má naději na lepší svět.

Stála jsi u zrodu a byla součástí podpory bangladéšských dětí, která trvá již 20 let. Co tomu říkáš?

Je to krása. Já znovu říkám, že to nebyla moje práce, že za to může lékař Milan Moskala. A kdyby to Pán Bůh nepožehnal, tak by to nebylo. A je určitě dobře, že ten projekt pokračuje. Já si nepřipadám nějaká důležitá, že jsme něco začali. Ale je pravda, že v tom bylo hodně lásky, hodně nasazení a byla to taková úžasně průkopnická práce s bezvadnými spolupracovníky. Pomáhali všichni. Na školách jsem říkala: „Děcka, vy ani nevíte, v jak krásné zemi žijeme.“

Děkuji Pánu Bohu, že jsem mohla odvést svůj díl práce v organizaci, která pomáhá lidem po povodních, po válce, a také dětem v Bangladéši, v jedné z nejchudších zemí.

Děkuji za rozhovor.

Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids