Blahobyt a chronická nespokojenost
Zlatuška, celým jménem Zdeňka Zlatušková, je naše nová projektová koordinátorka s jedinečnými schopnostmi. Pochází z Telče, vystudovala architekturu, vyzkoušela design, marketing i obchodní činnost. Procestovala Rusko, Mongolsko, Čínu, Egypt a Izrael. Dokáže opravit kdeco, je věřící a „eko.“ Zamýšlí se nad radostí, chudobou i blahobytem.
Zlatuško, proč sis vybrala studium architektury?
Jsem taková ta holka, co ji bavila spousta věcí, a ve škole jí všechno šlo. Architektura byla průnikem toho všeho. Technika, umění, historie, …, široký obor. A to se mi líbilo. Inspirovala mě k tomu moje kamarádka. A v dětství jsem se pohybovala často na stavbě, protože můj tatínek pracoval jako zedník. Takže mi to nebylo cizí.
Vím, že jsi studovala v Rusku. Proč zrovna v Rusku?
Ano. Vydala jsem se s kamarádkou na 6 měsíců na jižní Sibiř ve studijním výměnném programu. V Evropě nám připadalo všechno příliš známé a blízké. Asie byla pro nás jiný svět. Pojaly jsme to spíše jako výlet než jako studium.
Splnil ten Váš „výlet“ očekávání?
Předčil! Líbily se mi povahy lidí – otevřenost, pohostinnost, přátelství. S tím jsem se setkávala. A také to, že věci byly jinak než u nás. Například vzdálenosti. U nás máme obec třeba co 5 km, tam cestuješ mezi městy někdy i 2 dny vlakem. I čas plynul jinak, pomaleji. Ráda jsem chodila na tržnice a jezdila vlakem, kde jsem zažívala vřelá a zajímavá setkání. Vlakem jsme vyrážely na výlety. Třeba na Bajkalu jsme se byly podívat v zimě i v létě. Vydaly jsme se i přes Mongolsko do Číny.
Můžeš s námi sdílet nějaký zážitek z cest?
Zážitků z cest je spousta. Každá země má své kouzlo. S velkou vděčností vzpomínám na člověka jménem Ruslan. Potkala jsem ho ve vlaku, kterým jsem jela z Moskvy do Kyjeva, když jsem se vracela domů. V Kyjevě jsem neměla zajištěné ubytování a táhla jsem s sebou obrovský a děsně těžký kufr, kterému upadla kolečka. Ruslan cestoval odněkud ze Sibiře za příbuznými v Kyjevě. Donesl můj těžký kufr bez koleček na ubytovnu, kterou mi pomohl najít. Myslela jsem, že to byl anděl… Možná si to pořád myslím. :) Nemám jeho fotku, nevím, jak se jmenoval celým jménem, a dokonce si už ani nevzpomenu, jak vypadal. Ale na jeho laskavost nezapomenu nikdy.
Zlatuško, máš důkladné analytické schopnosti. Dokážeš rychle získávat a zpracovávat informace, rychle pronikáš do IT systémů. Zajímalo by mě, jak jsi tohle v sobě objevila.
Myslím si, že k tomu přispělo studium na technické škole. Bylo katalyzátorem rozvoje. A taky jsem se dostala do jiných oborů (např. management, marketing, IT), kde jsem si spoustu věcí musela nastudovat.
A proč vlastně už architekturu neděláš? Nebo děláš?
Pořád ji trochu dělám. Vypomáhám, nebo beru i zakázky, když někdo potřebuje něco udělat. Někdy se mi po architektuře zasteskne, když třeba procházím showroomem s nábytkem nebo obdivuji nějakou stavbu. Ale teď dělám věci, o kterých jsem přesvědčená, že jsou smysluplné. A jsem spokojená.
Když je potřeba něco nového nastudovat, tak Ty se do toho prostě „zaboříš“, Tvé oči se rozzáří, a svět kolem Tebe přestává existovat. Čím jsou ty nové věci pro Tebe tak zajímavé?
Já nevím. Mě to prostě baví! :) Hlavně, že to není rutina. K rutině se musím hodně přemlouvat. Ale když je to věc, která mě zajímá, a je potřeba ji vyřešit, a také když není nikdo jiný, nebo lepší, kdo by to udělal. Tak to je asi pro mě ten hnací motor.
Vím, že jsi věřící. Co Ti víra přináší?
Chci být v životě co nejlepším člověkem. A víra je pro mě taková cesta, jak to naplňovat. Takový prostředek k sebereflexi, k rozvoji. A samozřejmě, víra mi dává pokoj, klid a radost.
Takže na konci života budeš pokojná, radostná a lepší verze sebe sama?
Ideálně! :)
Dobře, děkuji za sdílení. Dozvěděl jsem se také, že jsi velká ochranářka přírody. Kde se tohle v Tobě vzalo?
To taky vůbec nevím. To se tak vyskytlo. :) Asi to začalo ve škole, kde jsme měli ekologický kroužek. Chodili jsme uklízet odpadky kolem školy a pouštěli si videa o tom, jak se recyklují odpady. Tohle ve mně zanechalo stopu.
Jsem přesvědčená, že je správné přírodu neničit a neznečišťovat. I ta estetika v tom hraje roli. Nepřijdou mi hezké hromady odpadků v přírodě.
Co děláš ve svém volném čase?
Relaxuji na zahrádce, chodím na procházky, potkávám se s přáteli, věnuji se ručním pracím. Ráda vyrábím dárky pro přátele. To je spjato s tím ekologickým smýšlením, protože nerada nakupuji.
Nerada nakupuješ?
Ano. Strašně nerada nakupuji. Nakupuji jen věci, které skutečně potřebuji. A ideálně používám věci co nejdéle, a opravuji si je, abych nemusela vytvářet odpad. A když dávám dárky, tak dávám dárky z recyklovaných materiálů, které jsou nějak užitečné.
A co sis naposledy opravila? Nebo co jsi vyrobila?
Zrovna včera jsme opravovali pračku. Neohřívala vodu. Člověk potřebuje jen trošku vůle to dělat, protože jsou s tím starosti.
Co se týká oblečení, zašívám si všechno. Nebo když už ho nakupuji, tak použité. Jediné, co jsem ochotná koupit nové, jsou boty – trekovky.
A co děláš, když nic nemusíš?
Volný čas si vždycky nějak zaplním. Jsem notorický „nestíhač“, mám více plánů než času. A když už se stane, že nic nemusím, tak si dělám plány, abych měla co dělat. :)
A když jsi teď v BanglaKids či BanglaČala, jak u nás v kanceláři říkáme, tak co bys chtěla dětem v Bangladéši přinést?
Chtěla bych jim zajistit, aby nemusely bojovat s těmi nejzákladnějšími potřebami a měly se tak dobře, jako my. Ale… co je vlastně lepší? Nemají se z určitého úhlu pohledu lidé v Bangladéši lépe než my tady?
Materiálně se máme lépe, ale to životní naplnění je asi v něčem jiném...
Ano. Zrovna dneska jsem měla takový zážitek… Šla jsem z tramvaje, a tak nějak jsem byla ve svých myšlenkách. Najednou mě z nich vytrhlo pokřikování lidí bez domova. Jeden z nich šel po druhé straně ulice a křičel: „Mám řízek!“ A z druhé strany ulice mu odpovídali jeho kamarádi: „No to je super!“ A hrozně se všichni hlasitě radovali na celou ulici. Představte si, že celá ta skupina se radovala z toho, že ten jeden má řízek.
A tak jsem se nad tím pozastavila a říkala jsem si: „Dokážu se také tak radovat? Třeba z toho řízku? Nebo z čehokoli jiného?“ Když se občas zeptám někoho z mých přátel: „Co Ti dnes udělalo radost?“, tak oni mi často ani nedokážou odpovědět. Ani já sama občas tuhle odpověď nenajdu. A je to vlastně o schopnosti umět se radovat z maličkostí… Ti lidé u tramvaje by hned řekli: „Řízek! Má řízek!“
A tak náš blahobyt a nadbytek plodí nespokojenost. Chronickou.
To je zajímavá myšlenka, že nadbytek plodí chronickou nespokojenost. Zlatuško, máš nějaké osobní motto?
„Když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou.“ Tak to používám při těch opravách věcí. Někdy je potřeba do toho pořádně třísknout. :) Ale jinak se mi líbí motto: „A jestli to nedopadlo dobře, tak to ještě není konec.“ A já věřím v dobré konce.
Táhne Tě to do hor, do přírody.
Ráda poznávám nová místa. Do hor jezdím trošku překonávat sama sebe. Jsou tam krásné výhledy a takový ten pokoj a klid. A zároveň je to fyzicky náročné, protože mám krátké nožičky, a nestačím lidem, co jdou se mnou.
Děláš více kroků než ostatní?
Přesně tak. Vždycky jim říkám: „Já mám dvojnásobný výkon, než máte vy! Nemůžete tak běžet!“ :) Na horách se učím snášet nepohodu a sahat si na své fyzické dno.
Moc děkuji za rozhovor.
