Co řekne babička, to platí!

Lúcia a Jónatas pochází z Portugalska a mají toulavé boty. Žili již ve Francii, Španělsku, Anglii, Itálii, České republice, Libanonu a nyní směřují na souostroví Svatý Tomáš a Princ. A bylo to právě v Čechách, kde se dozvěděli o BanglaKids, začali podporovat dívku jménem Hushana a ještě před pandemií COVID-19 se s ní v Bangladéši setkali. Jónatas je učitelem angličtiny, Lúcia je analytičkou médií.

Lúcie, Jónatasi, vítejte na palubě. Jak se z Vás stali dárci BanglaKids?

Jónatas: V Brně máme kamarádku, která má tři děti. Jednou nám řekla, že má vlastně čtyři děti, ale to čtvrté nikdy nepotkala, protože je v Bangladéši. Řekla, že je podporuje ve studiu a nás to začalo zajímat.

Lúcia: Chtěli jsme také pomáhat. Velmi nás inspirovalo, že žena se třemi dětmi podporuje ve studiu čtvrté. A tak jsme přes BanglaKids začali podporovat děvče jménem Hushana.

Po dlouhé cestě jste se s Vámi podporovanou dívkou Hushanou setkali. Jaké to bylo setkání?

Lúcia: Nádherné. Ke škole jsme přijeli na motorce, což už samo o sobě bylo dobrodružstvím. Některé děti hned přiběhly k oknům, aby nás viděly. A i kdybychom snad Hushanu nemohli poznat, poznali bychom ji podle úsměvu. Neskutečně se usmívala, doslova zářila. Okamžitě jsem za ní šla a zeptala se: „Jak se jmenuješ?“ A ona mi řekla: „Hushana.“ A smála se od ucha k uchu a zářila štěstím.

Jónatas: Už během uvítacího programu jsme poznali, že je to velmi aktivní, energická a šťastná dívka. 

Lúcia: A když pak měli výuku, přikradla jsem se k oknu a pozorovala ji. Všechny děti se dívaly na paní učitelku. I Hushana ji sledovala, hodně se usmívala a tiše tleskala. Byl to takový ten neverbální jazyk. Jakoby říkala: „To jsem celá já.” A já ji tiše pozorovala, usmívala se, a pak jsem se přistihla, že si také tleskám. Byly jsme na jedné vlně a bylo to moc hezké.

Viděla jsem také, jak se zajímá o své spolužačky a je velmi hravá. Myslím si, že by nebyla šťastnější v jiné škole, než v této, do které chodí. To mě hodně potěšilo. Říkala jsem si totiž, že to bude smutné, odjet a zanechat ji v těchto podmínkách. Ale místo smutku jsem objevila dívku, která je skvěle srostlá s prostředím, šťastná ve škole i doma. Měli jsme totiž možnost navštívit i její milou rodinu.

Jónatas: Ano, bylo to hodně zajímavé – navštívit školu a také její rodinu, vidět prostředí, které je tolik odlišné od toho našeho. Hushana má podobnou náturu jako já a to se mi líbí. :-)

A jak jste tedy prožívali setkání s jejími rodiči?

Jónatas: Seděli jsme na verandě a strávili spolu nějaký čas. Povídali jsme si o mnoha různých věcech, o jejich rodině, o nás, o naší zemi. Dali nám nějaké ovoce, které roste poblíž, které u nás doma nemáme. Chutnalo skvěle.

Lúcia: Zprvu s námi nebyla její babička, protože je trochu nemocná. Ale Hushana nám ukazovala fotky a my si vzpomněli, že o ní psala v dopisech. A tak jsme se zeptali, jestli ji můžeme vidět… A byla prostě nádherná. Přišla a řekla: „Vy podporujete Hushanu, takže jste také její rodiče.“ A celá rodina nám moc děkovala, že jsme přijeli, abychom ji viděli a setkali se i s nimi. A také se ptali, co pro nás mohou udělat, když jsme přijeli z takové dálky. Řekli jsme jim, aby Hushanu stále vychovávali tím hezkým způsobem jako doposud a umožnili jí i nadále chodit do školy, aby byla stále tak šťastná.

Jak jste se cítili, když Vás babička postavila do role rodičů?

Jónatas: Je to zodpovědnost. Ale pasování do role „rodičů“ se mi moc nelíbilo. I když Hushanu podporujeme, nechci nějak „soutěžit“ s jejími biologickými rodiči. Myslím si, že babička použila slovo „rodiče“ proto, aby tím vyjádřili blízkost a spřízněnost. Takhle to beru a už mi to tolik nevadí.  

Lúcia: Pravdou ovšem je, že Hushana vstoupila do našeho života, a my jsme moc rádi, že ji můžeme považovat za součást naší rodiny. Kdykoli se modlíme za našeho synovce, protože nemáme děti, modlíme se také za ni. Je tedy součástí naší rodiny a kdykoli se nás lidé ptají, jestli máme děti, vždy říkáme, že máme jedno dítě v Bangladéši, a to je Hushana.

Co Vás v životě rodiny Hushany ještě překvapilo?

Lúcia: Hushana je z kmene Garo, což je matriarchální kmen, kde hlavní slova má žena, matka. Viděli jsme lásku a úctu, s jakou se chovají k babičce, nejstarší ženě rodiny.

Například… Hushana si hrála s bublifukem, který jsme jí přivezli. A Jónatas jí vysvětloval, jak doplnit bublifuk, poté, co jí dojde náplň. Ale ona byla při hraní úplně rozjařená a vůbec nedávala pozor. Rodiče jí říkali, aby se soustředila, protože s ní někdo mluví. Ale ona byla pořád úplně rozjařená, až do chvíle, kdy do všeho vstoupila babička. Řekla jí, že potřebuje změnit své chování a svůj postoj. Hushana okamžitě pohlédla na Jónatase a dávala pozor na to, co jí říkal. Babička má v rodině opravdu velkou autoritu. Lidé ji respektují. V rodině má hlavní slovo právě ona.

Jinak je ovšem Hushana šťastná, milá, hravá a velmi zdvořilá holčička. Je jí teprve 7 let a nemluví moc anglicky. Ale pokaždé, když jsme jí něco dali, řekla tím svým sladkým dětským hlasem: „Děkuji.“

Jónatas: Ano, je velmi hravá. A i když nemluví anglicky, komunikuje s námi.

Lúcia: Bála jsem se, že bude příliš plachá, protože nás neznala a také vypadáme jinak než ostatní lidé zde. Mnoho dětí reaguje na cizince plaše.

Jónatas: Ano, mnohé děti jsou velmi plaché, ale Hushana nebyla.

Lúcia: Takže to bylo takové milé překvapení.

Zodpovědní rodiče přemýšlejí o budoucnosti svých dětí. Měli jste také takové myšlenky? A co byste přáli Hushaně do budoucna?

Jónatas: Přejeme si, aby Hushana pokračovala ve studiu a mohla si vybrat obor, který ji bude zajímat, ať už to bude cokoliv. Podporou jsme jí dali tuto možnost. Mnoho dětí nemá na výběr.

Lúcia: Hushana v dopisech zmínila, že by se chtěla stát zdravotní sestrou. Pak změnila názor a chtěla se stát doktorkou. Její motivací je každopádně pomáhat lidem ve své zemi. Takže si myslím, že bez ohledu na to, jakou práci si v budoucnu vybere, její motivace je naprosto správná. Jsme velmi hrdí na to, že chce být ve společnosti pozitivní změnou. A já věřím, že bude.

Jaké to bylo ve škole během výuky? Jak si vedla učitelka očima učitele?

Jónatas: Je to malá škola, téměř rodinné prostředí. Školu navštěvuje 30 dětí, mají tam hřiště a jednu paní učitelku. K dětem má až mateřský přístup, moc hezky se o ně stará. Bengálsky sice nerozumíme, ale z neverbálních projevů dětí bylo zřejmé, že jsou velmi šťastné.

Lúcia: Je to škola uprostřed lesa, v přírodě. Děti si hrají venku, jsou zdravé. Vyrostla jsem ve městě a tak mě potěšila skutečnost, že zde děti mohou vyrůstat takto v přírodě.

Vrátíte se do Bangladéše znovu?

Jónatas: Rádi bychom, ale kdo ví, co bude.

Lúcia: Pokud ne dříve, určitě bychom chtěli přijet na její promoci.

To je hezké. Co byste řekli a poradili dárcům BanglaKids, kteří v Bangladéši ještě nebyli?

Jónatas: Je to skvělý zážitek! Zakusit zemi, strávit nějaký čas s dítětem nebo dětmi, které osobně podporujete. Je to jiné než pohled na dopis a fotografie, které jste obdrželi. Nejednou jste tady,  s dítětem. Nedávno jsme o tom s Lúcií diskutovali. Měli jsme určitou představu… ale pak, když jsme se s Hushanou osobně setkali… najednou začínáte chápat, co psala v dopisech, co popisovala, a i když jsme se to snažili představit, skutečnost to předčila. 

Lúcia: Připravte se na to, že se k Vám budou chovat jako k někomu, koho mají velmi rádi.  Všechna setkání, vítací programy na školách, ať jsme byli kdekoliv, bylo to až neuvěřitelné. Dávali nám květiny, zpívali, tancovali, vše bylo krásné. Dají vám zakusit, co to znamená cítit se výjimečně. Je to úžasné. Také bych všem doporučovala, aby si dárci vyhradili pár dní jen na prozkoumání Bangladéše, protože je to krásná země, a dozvíte se o ní trochu více.

Mnozí lidé necestují do Bangladéše nebo i jiných asijských zemí, protože se bojí nemocí, lidí, náboženství... Ve zprávách slyší o muslimech, o teroristech. Jak to vnímáte Vy na základě své vlastní zkušenosti, i z pobytu v jiných zemích?

Jónatas: Jedno špatné jablko může zničit celý zážitek, ale to neznamená, že každý je špatné jablko. Je to jen nepatrný zlomek. A v Bangladéši jsme zatím žádné špatné jablko neviděli. Všichni zde byli velmi přátelští bez ohledu na náboženské vyznání a etnický původ. Dívali se na nás jako na vítané cizince a moc hezky se k nám chovali.  A samozřejmě, kromě jakékoli jiné rady, kterou bych dal – je to jiná země, jiná kultura. Dbejte na doporučené očkování, stejně jako u Vás doma.

Lúcia: Dobří lidé jsou všude, v Bangladéši i v dalších zemích, které jsme procestovali. Všichni na nás v Bangladéši byli velmi milí, úžasní ve své pohostinnosti. Není důvod se bát. Buďte otevřeni a naučíte se mnohem víc. A budete také dostávat mnohem víc, než dáváte.

Jónatas: A pokud chcete vyzkoušet hodně kořeněná jídla, i když se bojíte, zkuste to, můžete si dát sklenici vody nebo mléka pro případ, že je toho trochu moc. A nebojte se, vždy je to velmi chutné.

Lúcia: A určitě zkuste jízdu na motorce, je to velmi, velmi zábavné.

Nyní můžete porovnat, jaké to bylo před cestou a nyní po setkání s Hushanou? V čem je rozdíl?

Jónatas: Řeknu něco vtipného, co jsem Lúcii ještě neřekl. Na základě jejího obrázku jsem si myslel, že má krátké vlasy, ale ona má dlouhé vlasy! :-) A samozřejmě, budu se za ni stále modlit.

Lúcia: Já také. A teď se můžeme modlit konkrétně za členy její rodiny. A upřímně, přemýšlím o podpoře dalších dětí. Byla to velmi pozitivní zkušenost. Ráda bych, kdybychom mohli pomoci i více. Pokud to bude možné, přesvědčila bych všechny své přátele, aby udělali totéž. Protože je to dobré pro děti zde i pro ně, stejně tak jako pro nás.

To zní dobře.

Jónatas: Je to hezký pocit, vědět, že jsme schopni někomu pomoci a zlepšit mu život. Dokonce, i když se jedná o maličkost. Doufejme, že Hushana bude mít lepší život.

Ano, to si všichni přejeme. Nějaká závěrečná myšlenka?

Lúcia:  Začněte podporovat dítě a jeďte do Bangladéše! :-)

Jónatas: Rozhodně! :-)

PS: Lúcia řekla maminkám ze slumu: „My Vám nepomáháme proto, že jsme bohatí, ale proto, že jsme si navzájem rovni…“ Psali jsme zde.

Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids