Loučení se Šárkou
Šárka Hejnáková, dlouholetá koordinátorka programu BanglaKids, po 15 letech mění zaměstnání. Mnozí jste ji znali z telefonické či emailové komunikace, nebo ze setkání dárců. Dnešním rozhovorem se se Šárkou rozloučíme. Řekne nám, jaké to bylo, co v ní zůstává, a kam směřuje. Jako asistentka pedagoga bude pomáhat romským dětem.
Šáruš, děkuji Ti za 15 let práce pro Adru a BanglaKids. Uplynulo 15 let Tvého života, které jsi spojila s bangladéšskými dětmi. V čem je dnes Šárka Hejnáková jiná a v čem je stejná?
To je zajímavá a těžká otázka. Když se vrátím zpátky, tak v té době jsem ještě nebyla vdaná, i když s Martinem jsme již chodili 7 let, a samozřejmě jsme ještě neměli syna Ondru. Naopak v Adře jsem byla po celou dobu, kromě 3,5 roku, kdy jsem byla doma s Ondrou.
Asi se každý během let trochu měníme, někdo více, někdo méně. Myslím, že mě hodně mění Ondra – nebo se o to aspoň nevědomky „snaží.“ :) Rodičovství je pro mě opravdu velká výzva, a zároveň možnost měnit se k lepšímu. V podstatě každý den bojuji sama se sebou. Děti v nás otevírají různé věci, které třeba nemáme dořešené, slabosti, které se najednou objeví, a člověk se s nimi musí poprat.
To je zajímavé. Jsi tedy větší bojovník s vlastním já. :) V čem ještě vidíš posun?
Tak Ty sám jsi mě během těch zhruba 5 let, kdy jsme spolu pracovali na BanglaKids, inspiroval k rozvoji. A myslím, že se Ti to konečně podařilo. :) Snažím se se sebou aspoň trochu něco dělat.
Má to nějaký konkrétní projev?
Třeba jsem se začala snažit zlepšovat v angličtině. Mám moc šikovnou, Tebou doporučenou lektorku, se kterou mám pravidelná setkání, a stojí to za to. I když to trochu bolí, protože je to časová investice. Ale pokud chce člověk změnu, musí se snažit.
Co z toho, co jsi s námi prožila Ti utkvělo v paměti, na co budeš ráda vzpomínat?
Spousta úžasných setkání, jak s kolegy (máme moc pěkné vztahy, s některými jsme přátelé), tak s dárci. Setkání s dárci, ať už osobní, nebo třeba jen telefonická, ale i e-mailová komunikace s nimi, byly krásné, protože spousta našich dárců jsou prostě skvělí, báječní lidé. Je zajímavé a někdy dojemné vědět, proč se někteří dárci rozhodli podporovat děti v Bangladéši, a co všechno za jejich podporou je. Mnozí pokračují v podpoře dětí z BanglaKids desítky let, jako kdyby to bylo samozřejmé, ale není. Dobré vztahy a setkávání s lidmi – to je pro mě opravdu důležité.
Pamatuješ si na nějaký konkrétní případ, který se zapsal do Tvého srdce?
Těch je určitě víc… Myslím např. na dárce, o kterých vím, že mají velmi malé finanční prostředky, ale přesto se rozhodli pomáhat. Chtějí pomáhat, i když to pro ně někdy znamená uskromnit se ještě více. Pomoc druhým patří do jejich života, a chtějí ji uskutečňovat a pokračovat v tom, což je úžasné.
Jeden dárce posílal větší částky na podporu několika dětí, aby bylo jejich studium zajištěno dopředu, kdyby se s ním něco stalo. Nedávno žel zemřel. Ale díky jeho darům mají děti ještě na nějakou dobu zajištěno studium. Tak, jak si to přál.
Jedna firma pomohla rodině chlapce, kterého podporovali, změnou na plnou podporu a také mimořádným darem, když zjistili, že je jeho maminka vážně nemocná a nebude již schopná pracovat (tatínek již zemřel dříve). A tak bychom mohli pokračovat, ovšem u všech dárců je vidět ochota a chuť pomáhat druhým.
Šáruš, můžeš dárcům prozradit kam odcházíš?
Určitě – budu asistentkou pedagoga v 1. třídě, na základní škole u nás na Kladně. Tato škola má spádovou oblast pro mnoho romských dětí, často ze sociálně slabých rodin. Bude to pro mě výzva, nevím, jestli to zvládnu, ale chci to zkusit.
Ono se říká, že změna je život. Když se podíváš dopředu, tak na co se těšíš a čeho se bojíš?
Těším se na setkávání a poznávání nových lidí. A bojím se toho, abych to ustála, protože pan ředitel mi říkal: „Víte, ty děti pochází opravdu z problematických rodin. Některé mluví sprostě a je to pro ně normální. My jim vysvětlíme, že se takhle nemluví, že to není v pořádku, a pokračujeme dál... Rozhodně i tyto děti mají nárok na dobré vzdělání, a my jim ho chceme dát.“ Takže zkusím být tohoto součástí.
Budeš tedy opět pomáhat dětem. Už ne dětem v Bangladéši, ale romským dětem zde v Česku. A je ta škola, kde budeš pracovat, vyloženě romská?
Jsou tam převážně romské děti, dále české děti z „většinové populace“ a také ukrajinské děti.
To je hezké. Hodně štěstí Šáruš.
Děkuji. :)
A co bys popřála dětem v Bangladéši a svojí nástupkyni Katce?
Dětem v Bangladéši bych popřála, aby se jim dobře dařilo, líbilo se jim studium na školách, aby mohly studovat co nejdéle a získaly co nejvyšší vzdělání. A také, aby získaly dobrou práci, která se jim bude líbit a umožní jim žít lépe, získat nějaké jistoty, jak pro sebe, tak pro svou rodinu. A zároveň, aby byly přínosem pro společnost, protože většina dětí v Bangladéši chce dělat něco, co má přesah, a čím budou užitečné i druhým. V podstatě, aby se jejich sny staly skutečností.
A Katce bych přála, aby to všechno zvládla, protože pro ni zůstává hodně věcí k dořešení, aby se tím nenechala zahltit, aby si vše pěkně zorganizovala a aby se jí práce na BanglaKids líbila tak, jako mně. A aby jí taky tak naplňovala a zůstala v Adře co nejdéle. Také, aby měla možnost poznat dárce i osobně na dalších setkáních dárců. A aby se jí taky potom líbilo v Bangladéši, až pojede na monitorovací cestu, protože to je vždycky jedinečný zážitek.
Závěrečné slovo?
Děkuji! Děkuji za setkávání, za možnost být jak s Vámi v Adře, tak s dárci. A taky děkuji za trpělivost, když někdy něco nebylo tak, jak mělo být. A všem bych ráda popřála jen to nejlepší! :)
Děkuji za rozhovor.
