Maminka na dálku?

Slovo maminka je v mnoha jazycích podobné. Často začíná na písmeno „M“. Starosti maminek na celém světě jsou také podobné. Většina matek chce, aby se jejich děti měly dobře a byly zdravé. Některé maminky mají ale pro svou rodinu horší podmínky než jiné. A my jim to chceme ulehčit... V rámci programu BanglaKids máte možnost podpořit jednotlivé děti a jejich rodiny v Bangladéši! Například paní Věrka se rozhodla pomoci dívce, která se chce stát účetní. To je totiž povolání, které vykonává i paní Věra. Za "svou" dívkou z Bangladéše se rozhodla zajet podívat.

Jak ses dozvěděla o BanglaKids a proč ses rozhodla zapojit se?

O Bangladéši jsem se dozvěděla před dvěma nebo třemi lety. Byla jsem na přednášce doktora Milana Moskaly, který jezdil do Bangladéše poskytovat místním základní dentální péči a potom zasvěceně vyprávěl, jak tam lidé žijí a jaká je tam chudoba. Jeho vyprávění mě tak oslovilo, že jsem se rozhodla lidi v Bangladéši nějak podporovat.

Za nějakou dobu jsem koukala na stránky BanglaKids, zaujalo mě, že bych mohla posílat dary na konkrétní dítě. To bylo na podzim loňského roku. Začali jsme stavět domeček, peněz bylo potřeba, tak jsem si říkala, jestli mám nebo nemám. A jak jsem si procházela ty stránky, tak najednou koukám, že se jedna dívka chce stát účetní. A já dělám účetní. Tak jsem napsala, že ji chci podporovat.

A jak ses dostala k cestě do Bangladéše?

Asi po 2 měsících, kdy jsem Lizu podporovala, mi přišel dopis, jestli se tam chci podívat. Tak mě to překvapilo! Bangladéš je moje srdcová záležitost, táhlo mě to tam. Hrozně mě to tam lákalo, já jsem přitom takový domased. Seděla jsem pořád doma, četla si knížky, já jsem spíš takový introvert. Že bych nějak cestovala… Bangladéš je pořád taková destinace spíš pro baťůžkáře. Nějak mě to prostě chytlo a řekla jsem si proč ne.

Do Bangladéše jsi jela, i když nemluvíš anglicky. Měla jsi z toho strach? Jak ses v tak daleké zemi cítila bez možnosti přímo mluvit s místními lidmi?

Do Bangladéše jsem se tak moc těšila, že jsem si ani žádný strach nepřipouštěla, z jazykového handicapu už vůbec. Věděla jsem totiž, že všichni, se kterými letím, anglicky mluví a věřila jsem, že když budu potřebovat, pomůžou mi – a nemýlila jsem se.

Lizu jsi navštívila hned druhý den po příjezdu do Bangladéše. Pamatuješ si na první okamžik, když jsi ji poprvé uviděla a ona spatřila Tebe? Tušila něco?

Liza samozřejmě o mé návštěvě předem věděla. Po našem příjezdu na internátní školu, kde studuje, jsme byli pozváni na malé posezení u pana ředitele a když jsme pak vyšli ze dveří, přistoupily k nám dvě „děti“ a udělaly před každým z nás takové to jejich „pukrle“. To se před vámi ukloní až k zemi a prsty pravé ruky se dotknou špiček vašich bot. Setkala jsem se s tím poprvé a natolik mne to zaujalo, že jsem ani „nezkoumala“ jejich obličeje, až najednou slyším, jak Anička za mnou říká: „To je přece Liza!“ Když jsem jí pohlédla do obličeje, hned jsem ji poznala – podle fotky, kterou mám. Liza byla ještě chvíli v rozpacích, protože netušila, která z nás tří je ta její návštěva. V zápětí se to dozvěděla, podaly jsme si ruku, začaly si povídat a rozpaky rychle ustupovaly. Můžu říci, že setkání to bylo milé, takové, jaké bývá, když se setkáte s blízkým člověkem, na kterého se těšíte.

Prošly jste spolu celý areál internátní školy a Liza Tě zavedla také k rodičům domů, kde ses seznámila s Lizinou maminkou a mladším bratrem. Jaké bylo toto setkání a jak Tě přivítali?

Protože Liza bydlí poblíž školy, její maminka přišla do školního areálu a zpovzdálí si nás prohlížela, následně po vzájemném seznámení jsme šly společně pěšky k nim domů. Maminka byla milá, usměvavá, stejně tak i mladší bratr. Tatínek byl v práci, dělá řidiče na škole, kde Liza studuje. Maminka je bez práce. Cítila jsem se u nich moc dobře, jako na návštěvě u příbuzných.

Jak na Tebe reagovala Lizina maminka – nebrala Tě jako „konkurentku“? 

To v žádném případě. Prožila jsem s ní i takovou dojemnou chvilku, kdy mi se slzami v očích děkovala za to, že její dcera může studovat (studuje prvním rokem vysokou školu), a řekla mi také, že si toho moc váží, že ji podporuji. Slzely jsme pak obě…

Liza s Tebou vypadala velice šťastně a hrdě. Bavily jste se o tom, co Vaše společné setkání znamená pro ni?

Liza mi několikrát opakovala, že je ráda, že jsem za ní přijela. Ano, bylo to na ní i vidět. Povídaly jsme si o tom, co máme rády, co nás baví, co se nám líbí… Zjistily jsme, že toho máme hodně společného – například obě rády čteme, jsme spíše introverti, máme rády zvířata, milujeme přírodu a procházky v ní. Tato vzájemná zjištění nás ještě více sblížila.

Změnil se Tvůj vztah k Lize po osobním setkání v Bangladéši? Překvapilo Tě něco?

Samozřejmě, že se změnil. Už to není pro mne jen „nějaká“ holka z Bangladéše, ale konkrétní mladá slečna, kterou jsem osobně viděla, mluvila jsem s ní, byla u ní doma, objímala jsem se s ní, seznámila jsem se s její rodinou atd.  Prostě je to teď můj blízký člověk, moje „dcera“ – budu netrpělivě očekávat každý dopis od ní, budu se těšit z každého jejího úspěchu, dotknou se mne její starosti a budu se zajímat o průběh jejího dalšího života. 

Do Bangladéše jsi jela s nejtěžším kufrem ze všech. Byl plný dárků pro děti. Užila sis rozdávání dárků dětem?

Jak už jsem říkala, do Bangladéše jsem se moc těšila. Hlavně na setkání s Lizou a dětmi na školách. Proto pro mne bylo jaksi samozřejmé, že nechci přijet „s prázdnou“. Nakoupila jsem proto nějaké dárečky – drobné hračky, propisky, zápisníky, bonbony a poprosila taky známé, jestli by mi pomohli naplnit kufr. Dopadlo to tak, že se mi sešly další propisky, tužky, gumy, zápisníky, bločky, drobné reklamní předměty, upomínkové předměty, bonbonky, klíčenky, omalovánky, pastelky atd. Nakonec jsem měla co dělat, abych to do kufru všechno dostala. Po zvážení kufru jsem musela jeden kartonek voskových pastelek vyndat. Nechtěla jsem ho ale nechat doma, proto jsem ho vzala do auta a na letišti poprosila moje spolucestovatele o pomoc. Ochotně si pastelky rozebrali mezi sebou a povedlo se mi, i s jejich pomocí, všechno dopravit do Bangladéše.

Reagovaly děti na dárky podobně jako děti v Česku?

Myslím si, že děti jsou všude stejné, i jejich reakce. Z dárečků měly radost a dávaly to najevo. Pouštěly se hned do cucání bonbonů, vzájemně si prohlížely, co dostaly, některé se hned pouštěly do malování, jiné si dárečky pořád držely v rukou, aby se jim neztratily.

Kdybys své dítě vychovávala v Bangladéši, s čím by ses jen těžko smiřovala – co tam tamní maminky mají výrazně těžší než my?

Myslím si, že mnoho maminek tam trápí hlavně to, že nemůžou dopřát svým dětem dostatek výživného jídla a dobrou lékařskou péči.

A myslíš, že existuje v Bangladéši něco, co naopak české maminky nemají? (například čas atd.)

Ano, hlavně ten čas a dostatek projevů mateřské lásky, které s časem úzce souvisí. Maminky u nás jsou většinou zaměstnané, proto nemají na děti tolik času. Paradoxně mi připadají i víc vystresované, i když logicky by to mělo být naopak. V Bangladéši se mi líbilo, jak maminky chovají děti v náručí, neochuzuji je tak blízkým tělesným kontaktem o doteky, které jsou pro zdravý vývoj dětí potřebné.

Jaká je Tvoje nejsilnější vzpomínka z Bangladéše?

Ta je spojena s předposledním dnem v Bangladéši, kdy jsme navštívili slum Čalantika v Dháce. Tady jsem viděla snad poprvé v životě „zlomené“ dítě. Byla to holčička ve věku asi pěti let. Byla moc hezká, ale měla strašně smutné oči, až z toho mrazilo. Celkově působila rezignovaně a odevzdaně, nešlo ji přehlédnout. Všichni z nás si ji zapamatovali a pak jsme si o ní společně povídali. Pavel projevil zájem o její sponzorování, pokud by to bylo možné. Doufám, že se to přes tamní ADRU podaří, moc bych to tomu děvčátku přála.

Myslíš, že Tě zkušenost v Bangladéši v něčem změnila?

Určitě. Mnohem více si vážím „samozřejmých“ věcí, například že teče z kohoutku čistá voda – dokonce teplá, že nejsou časté výpadky elektřiny, že máme fungující kanalizaci a můžu si v obchodě cokoli koupit.

 Jak to hodnotí Tvůj muž a dospělý syn? Pozorují na Tobě nějakou změnu?

Oba mi od začátku fandili a v mém rozhodnutí mě podporovali, moc si toho vážím. Myslím, že žádnou změnu na mně nepozorují, alespoň mi to neřekli. Oni dva mě znají nejlépe a ví, že jsem vždycky byla citlivá k nepříznivému osudu jiných lidí. Ostatně syn to vyjádřil před mým odletem, když mi v nadsázce napůl žertem řekl něco v tom smyslu, že je dobře, že mám zpáteční letenku, protože jsem schopna při pohledu na tu bídu, kterou tam uvidím, jim rozdat všechny peníze, které s sebou budu mít a nezbylo by mi ani na zpáteční cestu.

Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids