Miss Justýna Zedníková pomáhá dětem v Bangladéši
Justýna Zedníková není jenom krásná tvář. Za titulem Miss ČR 2023 se skrývá inspirativní příběh mladé ženy, která se nebála vystoupit z komfortní zóny a pustit se do neznáma. Kromě modelingu se věnuje i charitativní činnosti v Bangladéši, kde podporuje vzdělání znevýhodněných dětí. Na konci března se s nimi setkala.
Justýno, jak ses dostala k adopci a dětem v programu BanglaKids?
Dlouho jsem hledala, jak pomáhat druhým. A protože jsou mi velmi blízké děti, tak jsem začala docházet do Klokánku, podporovala dobrovolníky a tak. Ale zároveň jsem si říkala, že bych chtěla zkusit i pomoc v zahraničí.
A když jsem hledala, kde nejlépe, tak jsem našla Adru a projekt BanglaKids. Adoptovala jsem si chlapečka a ve formuláři zaškrtla, že bych se s ním chtěla v Bangladéši setkat. To mě hrozně lákalo.
Nezapomenutelné setkání se Sonjonem
A to se povedlo! Jak jsi prožívala setkání se Sonjoyem, kterého podporuješ ve studiu?
Já jsem se strašně těšila, že se s ním setkám. A musím říct, že jsem byla i trošičku nervózní. Ale pak jsme přijeli do té školy a děti nás krásně přivítaly. A tam jsem Sonjoye poprvé uviděla v davu dětí. On je to takový frajírek, má patičku, kterou si prohraboval. Mezi klukama má slovo, takový mačo docela. :)
A potom, když ho zavolali, tak mě zavalila vlna emocí. Nevěděla jsem, co budu dělat, jakým způsobem s ním budu mluvit. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale zároveň jsem ho nechtěla uvádět do rozpaků, protože nemá tatínka. Ale Sonjoy přišel ke mně a objal mě. V ten moment to byl výbuch všech emocí.
Začala jsem brečet… a bylo to fakt neskutečné, fakt strašně krásné. Nečekala jsem... nebo dobře čekala jsem, že se mě to dotkne, že asi budu brečet. Ale byl to fakt asi nejsilnější a nejemotivnější zážitek mého života.
V čem byla ta síla a jedinečnost Tvého prožitku?
Asi celkově v tom, že jsem mohla vidět, jak tady lidé žijí. V České republice a v Evropě si nedokážeme vůbec představit, jak zde lidé žijí. V takovém malinkatém domečku, pomalu to nemá ani střechu a musí spát na zemi. A ještě i to, jak jsou hrozně hodní. To tomu dodává, ještě takový ten rozměr skutečného lidství.
Setkání se Sonjoyem Tě motivovalo k adopci 10leté holčičky.
Ano, je to tak. Když jsem viděla, v jakých podmínkách žije, tak bych to vzdělání chtěla dopřát úplně každému dítěti. Samozřejmě, že si nemůžu adoptovat všechny děti v Bangladéši, ale chtěla bych to vzdělání poskytnout a vlastně i tu budoucnost změnit co nejvíce dětem, kterým bych mohla. Takže jsem si právě ještě o 2 dny později adoptovala holčičku. Prostě jsem si nemohla pomoct.
A mamka, když to viděla, tak si taky chce adoptovat dvě děti. A už mi psali i lidi, kteří to viděli na sociálních sítích, že taky určitě kouknou a budou adoptovat, takže to mě hrozně moc těší.
Když bengálské dítě řekne: Pojď si hrát
To je moc hezké. Na školách jsi měla příležitost kontaktu s dětmi, hrála sis s nimi.
Moc se mi líbilo, že si ty děti všechny hrají spolu. A nikdy jsem si nevšimla toho, že by na sebe byly nějakým způsobem zlé. Velké si hrály s malými a bylo to fakt hezké. Oni mají radost úplně ze všeho.
A je strašně krásné vidět, takovou tu čistou dětskou radost. Dostali míč, a měli radost z toho, že dostali balón a můžou si tam prostě všichni hrát. Nebo švihadlo, nebo Ludu, což je obdoba hry Člověče nezlob se. Děti jsou šťastné z každé maličkosti.
Projevila ses i tak, že jsi asi se švihadlem jako malá strávila spoustu času.
Jo, jo, jo. (smích)
Na vesnické škole Mohipur se k Tobě snad na půl hodiny přitulila malá holčička.
Ta holčička byla asi nejmladší ze všech dětí. Chvíli tam seděla sama. A pokukovala po mě i jak si všichni hrají. Kluci s těmi míči. Ale byla tak malinká, že si prostě s nimi nemohla kopat. Tak jsem na ni kývla, ať přijde. A ona přišla a sedla si na mě. A pak tam zůstala a koukala, jak hrajeme Člověče nezlob se. A bylo to hrozně hezké, jak se ke mně tak jako přitulila. Fakt krásné.
A když to viděly další holky, tak si řekly, že jsem jedna z nich, a přišly za mnou. Byla jsem v obležení asi 12 holčiček a každá mi sahala na prsty, na vlasy, prostě hrozně roztomilé. Potom mi vypadl jeden vlast a jedna holčička si ho strčila do kapsy. (smích)
Učitelka s uměleckými sklony
Skvěle jsi se zhostila také výuky angličtiny v 8. třídě. Povedlo se Ti to takovým způsobem, že na to asi nikdy nezapomeneme.
Tak to jsem ráda, pro mě to bylo super. Já jsem zase na začátku byla trošku nervózní, ale hrozně moc mě to bavilo. Je to fakt něco, co mě naplňuje a co chci do budoucna dělat. Takže jsem si to aspoň takhle mohla zkusit s dětma. A děti byly zase super, i když tolik anglicky neumí, tak se hrozně snažily.
U toho učení se projevily také Tvé herecké a prezentační vlohy, které potom naplno zazářily během společenského večera. Tančila jsi a hrála na flétnu v krásném sárí.
Florence, jedna z učitelek, ze mnou přišla, abych si zkusila tradiční sárí. Tak jsem si ho zkusila. A potom mě její dcera s kamarádkami pozvaly k Florence domů. A že by chtěly, abych si s nimi nacvičila představení. Měly tam video s choreografií a tancovaly tam.
A já jsem se k nim zkoušela připojit. První dva pokusy byly katastrofální, to jsem se tam točila jako holub na báni, to bylo strašný. Ale druhý den jsem měla hodinu prostor, tak jsem se to zkusila naučit. No, snad to teda dopadlo dobře.
Ano, ano, bylo to moc hezké. Tančila jsi uprostřed a ty holčičky kolem tebe. Nikdo by neřekl, že jsi to trénovala jen hodinu. Líbila se nám i Tvoje hra na flétnu. Co to bylo za skladbu prosím Tě?
To je taková moje úplně nejoblíbenější skladba, Pent Up, se to jmenuje, od Dona Batemana. Děti mají rády takové ty zpěvnější písničky, a tahle skladba je taková rychlejší. Chodila jsem s ní na soutěže, a byla moje úplně nejoblíbenější. Tak jsem jim chtěla dát takový kus sebe.
Co je pro modelku nejdůležitější?
Jsi modelka. Vyhrála jsi soutěž Miss Česká republika 2023. Představ si, že Tě sledují malé holčičky a touží po podobném životě a povolání, jako máš Ty. Co bys jim řekla?
Vždycky jsem chtěla být modelka, když jsem byla malá. Ale některé věci mě od toho odrazovaly. Ale, stejně jsem se k tomu nějak dostala. Takže pokud to holčičky dělat chtějí, ať si určitě za tím jdou.
Každá práce má ovšem svoje úskalí. Chození po mole a pózování před foťákem může vypadat perfektní, ale tak to není, má to i své stinné stránky. Hlavně ten psychický tlak je někdy hodně těžký. Kolikrát doma brečím, že už mě to nebaví, že někteří lidé na mě nejsou zrovna příjemní.
A když potom člověk přijede sem, tak si uvědomí, že si opravdu nemá na co stěžovat, absolutně ne. To, co já dělám, tak to je procházka růžovou zahradou, fakt. A vybrala jsem si to.
To zní jako by u Tebe proběhla “léčba cihelnou”, kterou jsme v Bangladéši navštívili.
Jo, léčba cihelnou proběhla! (smích) Modeling pro mě stejně není do budoucna udržitelná práce. Jednou nastane ten věk, kdy už modeling dělat nejde. Takže bych se raději vydala na cestu učitelství.
Teď je to Tvůj život, Tvoje práce, ale Tvoje srdce je ještě někde jinde.
Jo, jo. Přesně tak.
A taky jsem si tady uvědomila, že si kolikrát člověk stěžuje úplně zbytečně na věci, na které by si ani stěžovat nemusel. A hledá problémy tam, kde ani nejsou.
A že se tak nějak přirozeně honí za štěstím. Že si říká, až udělám tohle, tak budu šťastnější. Až prostě dosáhnu tam toho, tak budu šťastnější. Až nevím co, tak budu šťastnější. Ale to štěstí člověk musí najít teď momentálně v sobě tak, jak je. Aby potom do budoucna mohl dosáhnout toho, čeho chce.
Justý, co je vlastně pro Tebe v životě nejdůležitější?
Na prvním místě je rodina. My jsme si doma všichni hrozně moc blízcí. Moje mamka je moje nejlepší kamarádka. Spolu sdílíme absolutně všechno. Neumím si představit život bez rodiny, bez mojí mamky. To by byl strašně smutný život.
A právě i to je asi i nejhlavnější důvod, proč jsem se rozhodla pomáhat znevýhodněným dětem, protože vím, jak je rodina důležitá.
Záleží mi taky na tom, jak se člověk chová k druhým lidem. Já mám takové svoje životní motto: „Treat people with kindness“, neboli „Jednej s lidmi laskavě.“ A myslím si, že takhle bychom všichni měli fungovat. Pro mě je moc důležité, jak se chovám k ostatním lidem.
Tři přání princezny
To je hezké. A teď si představ, že nejsi modelka a miss Justýna, ale princezna Arabela s kouzelným prstenem. A můžeš mít tři přání pro děti v Bangladéši.
Přála bych si, aby všechny děti mohly vyrůstat v těch nejlepších podmínkách, s rodiči. Aby měly ten nejlepší základ do života. A také, aby se všichni mohli vzdělávat, protože vzdělání, je určitě jeden ze základních stavebních kamenů našeho života.
A třetí?
To by bylo takové trošku jako... takové úplně nerealistické přání. Ale prostě, aby vymizela nenávist mezi lidmi.
Slovo na závěr.
Chtěla bych poděkovat Tobě i organizaci ADRA, za to, že si mě tak vzali k sobě. Bangladéš, to byl jeden z nejlepších zážitků celého mého života. Takže za to Ti moc děkuju. (pláče)
A chtěla bych taky poděkovat všem lidem, kteří pomáhají a dělají tento svět krásnějším pro ostatní lidi.
Děkuji za rozhovor Justýno. Myslím, že i díky Tobě je tento svět krásnější.
