Nezlomná: Z opuštěného dítěte hrdou ošetřovatelkou
Matčino tiché vzlykání mi i po letech zní v hlavě. Byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, proč pláče, ale cítila jsem, že se náš život navždy změní. Dnes je mi 22 let a jsem studentkou třetího ročníku ošetřovatelství na Anowara Nursing Science and Midwifery v Mirzapuru v bangladéšském okrese Dinajpur. Prožívám nejlepší období svého života, ale cesta k němu nebyla vůbec snadná
Dětství opuštěného dítěte
Pro většinu lidí je dětství obdobím, na které rádi vzpomínají a chtěli by jej prožít znovu. Mé dětství však bylo jiné, nechtěla bych se vracet. Vzpomínky na nejrannější léta mého života jsou plné bolesti. Když jsem byla ještě maličká, můj otec opustil maminku a nechal ji samotnou. Vychovávala mě, mou starší sestru Merinu a bratra Šimanta. Byla jsem nejmladší. Maminka nás vzala do domu své matky, naší babičky. Ale hned od chvíle, kdy jsme tam přijeli, nás příbuzní považovali za nevítanou přítěž.
Tíha toho, že jsem nechtěná, se usadila na mých malých ramenou a já si ji nesla všude s sebou. Maminka nás navíc musela zanechat ve vesnici a přestěhovat se do Dháky, kde tvrdě pracovala, protože neměla jinou možnost, jak by nás mohla uživit. Okolnosti ji donutily k tomu, že musela přinést nepředstavitelnou oběť – opustit své děti a zanechat je u příbuzných, aby se o sebe postaraly samy.
Stigma a bratrova láska
Můj bratr Šimanto, byl z nás nejstarší, a stal se nám vším. Koupal nás, krmil, a dokonce nám i česal vlasy. Sám byl ještě kluk, ale převzal roli maminky a chránil nás, jak nejlépe uměl. Byli jsme ještě děti, a přesto jsme všichni nesli zodpovědnost přesahující náš věk.
Jistě, byly chvíle dočasného úniku – vesnická škola, hry s dětmi, dovádění v rybníku – ale realita nás vždycky dohnala. Na rozdíl od ostatních dětí jsme museli tvrdě pracovat na poli, abychom si vydělali na jídlo. Jednoho dne, když jsem v horkém slunečném dni pracovala na poli, za mnou přišel učitel ze školy a volal: „Putul, máš zkoušku! Honem pojď,“ naléhal.
Chytil mě za ruku a dovedl do zkušební místnosti. Ruce jsem měla ještě špinavé od hlíny. A když jsem tam tak seděla, uvědomila jsem si, že můj život je na hony vzdálený životu mých spolužáků. Oni měli rodiny, které je podporovaly, já “jen” své sourozence.
U babičky nás považovali za přítěž, a dávali nám dost najevo, že tam nepatříme. Vesničané naši rodinu pomlouvali. „Její otec opustil matku kvůli jiné ženě,“ říkali. Stigma dítěte z rozvrácené rodiny mě velmi tížilo. Nezáleželo na tom, že jsme byli ještě děti. Odsoudili nás. Připadalo mi, že svět už rozhodl o mé hodnotě.
Bod zlomu: Sounáležitost na škole SAMS
Jeden učitel z internátní školy SAMS si však mé situace všimnul a pomohl mi. Jeho zásluhou jsem byla přijata na tuto školu jako osiřelé dítě, a poprvé v životě jsem měla pocit, že někam patřím. SAMS se mi stal náhradní rodinou. Už jsem neměla nálepku dítěte z rozbité rodiny. Byla jsem prostě Putul – jedna z mnoha dalších studentů. Žila jsem ve vztazích s těmi, kteří rozuměli mé bolesti.
Brzy poté mi ADRA našla sponozra. Najednou jsem se už nemusela starat o školné ani o jídlo. Připadalo mi to jako zázrak. A tento pocit sounáležitosti na SAMS se stal základem mé naděje a odhodlání.
Oběti sourozenců a matčina síla ve mně
Zatímco já jsem na SAMS našla novou naději, moji sourozenci takovou šanci nedostali. Sestru Merinu provdali příbuzní dříve, než mohla dokončit školu. A můj bratr Šimanto začal pracovat v textilce. Vzdali se svých snů, abych si já mohla splnit ty své. Jejich oběti mi stále připomínají, proč musím uspět. Stále mě podporují a motivují.
A moje maminka? Ta byla vždycky mou tichou silou. Překonala mnoho bezesných nocí, namáhavou práci i bolest z odloučení od svých dětí. To vše proto, aby nám darovala šanci na lepší život. Za vše vděčím její oběti. Ona je důvodem, proč se odmítám vzdát bez ohledu na to, jak těžká cesta mě čeká.
Domov lásky a nadějná budoucnost
V domě mé babičky už nejsme vítáni, ale na tom nezáleží. Postavili jsme si nový domov - malý, jednoduchý, ale náš. Je plný lásky, pokoje a pohodlí, které jsme nikdy předtím neměli. Dnes zde žije moje matka, a já ji navštěvuji tak často, jak jen mohu. Ten malý domek je naším útočištěm, symbolem všeho, co jsme dosud společně překonali.
Mé sny? Jsou prosté. Dokončit studium ošetřovatelství, získat práci a postarat se o matku a sourozence. A také bych ráda znovu navštívila SAMS, místo, které mi dalo druhou šanci. Chtěla bych poděkovat lidem, kteří ve mě věřili.
Nezlomná: Slib, který nikdy neporuším
Především chci ukázat své rodině, že jejich oběti nebyly zbytečné. Všechny těžkosti přetavím v úspěch. Došla jsem už daleko a nehodlám se vzdát.
Ano, cesta přede mnou může být ještě obtížná, ale hluboko v srdci vím, že to zvládnu. Budu se dál pilně učit a tvrdě pracovat – nejen pro sebe, ale hlavně pro svou rodinu: maminku, bratra a sestru. Mám je v srdci a postarám se, aby všechno, čeho se kvůli mně vzdali, stálo za to.
