Představujeme novou koordinátorku BanglaKids

Jaroslava Vaňková je novou koordinátorkou programu BanglaKids a maminkou dvou jedinečných dcer. Má ráda lidi, skvěle komunikuje, nebojí se pouštět do nových věcí. Nahlédla do světa mentálně znevýhodněných i nezaměstnaných. Kritické momenty zvládá s chladnou hlavou. Své bohaté zkušenosti z péče o zákazníky nyní uplatní v humanitární organizaci ADRA.

Jarko, máš za sebou měsíc v Adře. Jaké z toho máš pocity?

Zatím úplně všechny velmi pozitivní! Možná to bude znít zvláštně, ale opravdu velmi pozitivní. Jsem příjemně překvapená složením lidí tady, protože jsou všichni milí, velmi vstřícní. Prostě jako jedna velká rodina. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale opravdu jsou tady všichni neskutečně milí.

To je milé. Čím tě zaujala pozice koordinátorky programu BanglaKids?

Mě zaujala hlavně ADRA, kterou znám jako velkou humanitární a mezinárodní organizaci. Doufala jsem, že bych zde mohla využít angličtinu, což v minulé práci nebylo možné. Chtěla jsem pracovat do určité míry v mezinárodním prostředí.

A práce koordinátorky mě zaujala svou pestrostí, a tím, že hlavní část té práce je právě komunikace s lidmi, ať už na straně našich dárců nebo na straně našich kolegů v Bangladéši. A to se mi líbí, protože práce s lidmi mě moc baví. A mám ráda děti.

Kde všude jsi pracovala a co tě na práci s lidmi baví?

Začala jsem na úřadu práce v severních Čechách. Byla to velmi zajímavá zkušenost, moje první zaměstnání, hodně náročné, skoro 7 let, velmi dobrá škola. Naučila jsem se sebeúctě, asertivitě, a nepřipouštěla jsem si, když na mě někdo křičí a sprostě mi nadává.  

Potom jsem odjela na 2 roky do zahraničí, Anglie a Francie, nádherná zkušenost. Doporučila bych to každému, aby poznal jak se žije v jiné zemi.  Po návratu jsem v Praze nastoupila jako specialistka zákaznického servisu v logistice. Další pracovní zkušenosti jsem načerpala na finančním oddělení ve společnosti obchodující s kovy, a po mateřské jsem pracovala téměř 5 let v mezinárodní úvěrové pojišťovně na obchodním oddělení. Každá práce byla úplně jiná. Ale vždy to byla nová hezká zkušenost, a vždy jsem hodně komunikovala s lidmi.

Před 3 lety přišel moment, kdy jsem hledala práci, která by mi dávala větší smysl. A byl z toho obrat o 180 stupňů, z korporátu do sociální sféry. Poslední 3 roky jsem pracovala s lidmi s mentálním znevýhodněním. Nádherná práce, úžasná zkušenost.

Vzpomeneš si na nějakou obtížnou situaci s lidmi, kterou se ti podařilo vyřešit?

Paradoxně to nebylo v mém posledním zaměstnání, jak by asi mnoho lidí čekalo, ale bylo to na úřadu práce. Tam se dost často stává, že vám lidé vyhrožují, že si na vás někde počkají a fyzicky vás zlikvidují, sprosté nadávky tam slyšíte skoro každý den. Byla to má první velká pracovní zkušenost. Nejprve máte strach, ale pak zjistíte, že ve většině případů je to jen zastrašování. Tato práce mě hodně vyškolila ve všem, zvláště v asertivitě.

To zní jako tvé motto: Co tě nezabije, to tě posílí.

Ano, je to tak. Snažím se nepřipouštět si, když je na mě někdo ošklivý, umím to dobře odfiltrovat. Občas se to opravdu hodí, nebojím se toho.

Říkáš o sobě, že jsi „nadšená sběratelka nových zkušeností“. Co to znamená?  

Velmi ráda poznávám nové lidi, nové věci. Ať už je to nová práce, nové zájmy nebo nové zkušenosti, do všeho se pustím s nadšením. Před několika lety jsem se pustila do cvičení jógy, to je moje velká vášeň. S manželem hrajeme golf.

A už několik let se učím francouzštinu. Tedy neustále s ní začínám. :) Bohužel jsem zatím nedošla do fáze, kdy bych byla schopna mluvit francouzsky, stejně dobře jako anglicky. Ale věřím, že i tato fáze přijde. Je to můj, zatím nesplněný, sen. Půl roku jsem tam žila, ale po návratu domů jsem jí nepoužívala, takže jsem většinu velice rychle zapomněla. Proto s ní neustále začínám, vždy ale přijde něco důležitějšího, takže francouzština musí stranou.  

A ještě mám jeden rest. V dětství jsem hrála na klavír.  Před 2 lety jsem od manžela dostala pod stromeček klávesy, a tak bych se ještě ráda naučila hrát na klávesy. To jsou mé vize až někdy nebudu vědět co s volným časem.

Určitě mě napadne ale ještě něco dalšího, protože člověk nikdy neví, co mu život přinese.

Projevuje se to tvé „sběratelství“ například i v cestování?

Samozřejmě! Cestuji ráda, ale s rodinou to není úplně jednoduché. Můj muž vždycky rád říká: „To víš, je to krát 4.“ Když člověk cestuje sám, je to něco jiného. Přeci jen cestování čtyřčlenné rodiny je dost finančně nákladné.  

Snažíme se cestovat po Čechách všude možně. Myslím si, že jsme taková podnikavá rodina, kola, turistika, ať už letní dovolené nebo třeba víkendové pobyty. Máme to tady rádi, protože jsou u nás krásná místa. A když je ta možnost, tak vyrazíme i do zahraničí.

Loni jsme byli na nádherné čtrnáctidenní tour po Bretani a Normandii. Navštívili jsme i moji kamarádku v Limoges a pobyli u ní 3 dny. Půjčeným obytňákem jsme procestovali taky část Polska, Německa, objevili Rujánu. Takže jsme každou chvíli na nějakém místě. Ale jezdíme i pod stan. :)Tak to je hezké. Přeji vám hodně společných zážitků na cestách a aby vás neblokovalo to „krát 4.“ :)

To je bohužel mnohdy velmi zavazující. :)

Vraťme se ještě na chvíli k tvé práci s mentálně postiženými lidmi.

Pracovala jsem jako asistentka chráněného bydlení. Chodila jsem k těmto lidem do domácností a pomáhala jim vlastně úplně ze vším co potřebují. Od zdravotní péče, objednávání k lékařům, doprovody k nim, komunikací s úřady, opatrovníky až po péči o vlastní osobu nebo plánování volného času.

Je to jako kdybyste přišli do nějaké rodiny a stali se její součástí. Navštěvovala jsem je v jejich domácnostech 3 roky. Znám jejich starosti, jejich obavy, jejich problémy. Snažím se zůstat s nimi i nadále v kontaktu. Navštěvuji je když mám čas nebo se s některými sejdu třeba v kavárně.

Ti lidé jsou naprosto úžasní a milí. Jsou upřímní, když mají z něčeho radost dají to najevo, stejně tak když jim něco vadí. To mám moc ráda. Co úplně nesnáším, je nějaká lež a přetvářka. Když tyto vlastnosti u člověka odhalím, snažím se mu pak vyhnout obloukem.

Vypadá to, že máš v genech péči o lidi, že se stávají součástí tvé vztahové sítě nebo dokonce rodiny.

Ano, je to tak. Mám to tak nastavené. Ať už mám jakékoli kamarády, tak jsem je vždycky do své rodiny vtáhla. Vždycky mám potřebu ty lidi plně vtáhnout do mého života, ale zároveň se nechám vtáhnout i do toho jejich života, takže je to takové propojené.

Obecně jsem moc ráda ve společnosti milých lidí. Mám ráda když je veselo, ale nevyhýbám se ani vážným tématům. Ráda hostím návštěvy. Baví mě připravovat nějaké pohoštění a dělá mi radost, když se u nás doma cítí lidi dobře.

Na druhou stranu jsou pak chvíle, kdy pak potřebuji klid. Utéct někam od všeho a od všech, a být jen sama se sebou. Toužím odjet sama někam na víkend nebo klidně i na dovolenou, třeba na týden, a vyčistit si trochu hlavu, abych se mohla vrátit zpátky a mohla si zas užívat tu společnost. Řekla bych, že se někdy ve mně trochu perou dva extrémy, ale ta první vlastnost určitě převažuje.

Mně připadá, že jedno doplňuje druhé. Kdybys nemohla být občas sama se sebou, tak bys možná postupně uvadala ve společnosti ostatních.

Asi ano. Asi to ta moje mysl a duše potřebují. Prostě se na chvíli odpojit od všeho, být sama se sebou a uspořádat si svoje myšlenky, abych se zas mohla věnovat těm ostatním.

Co je vlastně pro tebe v životě nejdůležitější?

Moje děti, moje rodina. To je pro mě úplně nejvíc. I když je to někdy vážně těžké být máma, neumím si představit, že bych je neměla.Když byly holky úplně malinké, budila jsem se v noci a hlavou mi běhaly katastrofické scénáře, že se jim něco stane. Asi to zná každá máma. Ale já už od doby, kdy se narodily bojuji s panickým strachem o ně. Mám doma přezdívku „černá kronika“. Snažím se s tím strachem pracovat, nezakazovat jim některé věci, ale je to někdy vážně těžké.

A je to s postupem času lepší?  

Neustále na tom pracuji a taky možná je to lepší, že jsou už holky starší a vím, že už třeba i ony dokážou odhadnout nebezpečí a vyhodnotit nějaká rizika.

Možná je tato oblast pro mě takové hrozně citlivé téma. A upřímně řečeno, jsem zvědavá na to, jak to budu zvládat v tomhle ohledu v Bangladéši.

Rádi ti v tom v týmu pomůžeme.

Díky, tak to jsem v klidu. :)

Děkuji za rozhovor.

Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids