Tisha: zpívající zubařka, kterou chtěli zaživa pohřbít
Tisha je usměvavá, energická, nesmírně talentovaná 16letá dívka. Má skvělou angličtinu a nádherně zpívá. Původně se chtěla provdat za Kanaďana, nyní je favoritem Bangladéšan. Díky dárcům organizace BanglaHope míří z internátní školy SAMS na studia do Indie, chce se stát zubařkou. Její zpočátku až hororový příběh má šťastné pokračování.
Rodinná tragédie a velká naděje
Ahoj Tisho, jaký je Tvůj příběh?
Když jsem se narodila, můj otec opustil rodinu a vzal si jinou ženu. Moje maminka to neunesla, téměř se zbláznila a chtěla mě zaživa pohřbít. Bylo mi pouhých 6 měsíců. Ale sousedi mě zachránili a zanesli do nějakého sirotčince blízko Dháky. Tam jsem byla asi 2 měsíce. Moje tety mě potom převezly do sirotčince BanglaHope.
Máš nějaké sourozence?
Ano, sestru a bratra. Byli ještě malí, když jsem se narodila. Nemohli se o mě postarat. Když o tom dnes přemýšlím, myslím si, že Bůh měl pro mě plán, a proto mě odtud vzal a dovedl až do BanglaHope. Stala jsem se křesťankou, vyrostla a mohu svým životem dělat Bohu radost. A nyní mám možnost jít studovat do zahraničí. Takže si myslím, že Bůh má pro mě skvělý plán.
Víš, kdyby se to stalo někomu jinému, tak by i on měl šanci tvrdě studovat. Pro mě je to zázrak, že mě Bůh přivedl do BanglaHope a teď mám šanci jet do zahraničí. Je to naplnění mého snu. Dokonce si mě lidé ze zahraničí chtějí adoptovat. Jedna rodina z Kanady.
Máš nějaké spojení s maminkou, bratrem nebo sestrou?
Ve spojení příliš nejsme. Setkala jsem se s nimi během posledních svátků. Ale to setkání bylo zvláštní.
Víš, v BanglaHope se cítím jako doma. Cítím, že tady je moje skutečná rodina. Ale doma to nemohu vydržet, je pro mě těžké tam zůstat. Jsem už dospělá, a když jdu domů, necítím, že by to byla moje rodina, i když je to moje rodina. Je to jiné, zvláštní, nedokážu to vysvětlit.
Chápu, že se doma cítíš spíše jako host než člen rodiny… Nežili jste spolu, nemáte společné zážitky… Jaký pro Tebe měl význam pobyt v sirotčinci BanglaHope?
Posláním BanglaHope je měnit životy sirotků, dětí a žen. Naučila jsem se zde spoustu věcí a dobré chování. :-)
Dobré chování?
Ano. Někdy hodně zlobím, a tak mě potrestají. Ale doma, když mi řeknou, že mi dají facku, tak běsním jako blázen. Křičím na ně: „Kdo jste, že mi chcete nafackovat? Vy nejste moje rodina!“ Když mi ale v BanglaHope řeknou: „Tisho, nedělej to, a nedělej tamto, nebo Tě potrestáme,“ tak to přijmu. Prostě je to pro mě ok, je to v pořádku.
Takže Ti někdy dají facku?
To ne, nikdy! Dostanu ale nějakou práci.
Říkala jsi, že Tě lidé v BanglaHope od dětství vedli k Bohu.
Ano. Máme bohoslužby ráno a večer. Nejsme církví, ale máme podporovatele. Zrovna u nás staví kostel a také dívčí internát.
Víš, Ježíš je mým nejlepším přítelem. Když jsem smutná, když pláču, tak si vezmu Bibli a čtu. Mám ráda Žalm 23. Když jsem byla malá, Carrie z BanglaHope mi řekla, abych jej studovala a zapamatovala si verš: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ Pomáhá mi, mám jej ráda.
Volba povolání
Slyšel jsem, že jsi právě skládala státní zkoušku SSC (Secondary School Certificate). Budeš úspěšná?
Určitě! Budu úspěšná! A půjdu studovat do Indie a stanu se zubařkou. Už je tam od nás jedna studentka, která se chce věnovat kardiochirurgii. BanglaHope ji podporuje a nyní chtějí poslat do Indie další čtyři z nás. Já jsem jedna z nich. Máme velkou podporu.
Proč sis vybrala zrovna stomatologii?
To máš tak. Když jsem byla malá, říkala jsem, že budu skvělou učitelkou. Potom jsem trochu povyrostla a řekla jsem si: „Ne, chci být zdravotní sestrou.“ Pak jsem zase povyrostla a řekla jsem si, že nechci být zdravotní sestrou. Viděla jsem, jak sem přijížděli zubní lékaři – doktorka Laura a ještě jedna další. Přijížděli sem k nám a já jsem si říkala, že je to skvělá práce, ale nepřemýšlela jsem o tom, že bych se stala dentistkou. A pak jsem zase povyrostla a řekla jsem si: „Chci být herečkou.“
A pak jsem změnila názor a chtěla jsem být zpěvačkou, a hodně jsem zpívala a cvičila. A spousta lidí mi řekla: „Ty jsi křesťanka, nemůžeš zpívat rock´n´roll, žádné špatné písně.“ A tak jsem jim řekla, že chci zpívat jak křesťanské, tak rock´n´rollové písně. A oni mi řekli, že když udělám obojí, lidé si budou myslet, že křesťanské písně nevycházejí z mého srdce, takže jsem řekla, že obojí zpívat nebudu. Ale nechtěla jsem se toho vzdát, a tak jsem se modlila k Bohu: „Prosím, prosím, pomoz mi stát se zpěvačkou.“ A tak jsem měla hlasové kurzy s Robinem, který mě učí. Říkám mu „tati“, a on mě učí – zpěv, kytaru, housle, opravdu hodně předmětů.
Možná se z Tebe stane zpívající zubařka.
Ano, můj dárce mi to říká: „Pokud chceš být zpěvačkou, vykouzlíš lidem na tvářích úsměv. A pokud chceš být zubařkou, také lidem na tvářích vykouzlíš úsměv, dokonce lepší úsměv.“ To se mi líbí.
Studium na SAMS a osobní záležitosti
Jak se Ti studuje zde na internátní škole SAMS?
SAMS je velmi dobrá škola, lepší než ostatní, máme dobré známky. Učitelé jsou laskaví a studentům to jde. Ve státních zkouškách jsou na tom studenti ze SAMSu lépe než z jiných škol. Procento úspěšnosti je 90 % a někdy dokonce i 99 %.
Aha, tak proto jsi si tak jistá, že jsi tu zkoušku SSC úspěšně zvládla. A teď si představ, že už jsi zubařka. Kde budeš pracovat? Na klinice? Nebo budeš mít soukromou ordinaci?
Zubařkou budu tak za cca 8 let, uvidíme. A pracovat chci na zubní klinice BanglaHope. Jako doktorka Laura.
Před 3 lety jsi nám řekla, že se chceš vdát za Kanaďana nebo Američana. Ale dnes jsme se dozvěděli, že by sis chtěla vzít za muže Bangladéšana. Čím to?
To máš tak, jak rostu a dospívám, moje myšlení se mění, moje názory se mění, teď už chápu víc než dříve. Když jsem Ti to říkala, bylo mi teprve 12 let a nyní mi je 15, a bude mi 16. Takže dospívám a také mé názory a preference se mění. A otázka rodinného života je hodně otázkou kultury. Proto ta změna.
Co potřebuje zraněné dětské srdce?
Tisho, přemýšlím o dětech, jako jsi byla Ty. Představ si, že jsi v sirotčinci BanglaHope a přijde nová holčička. Vidíš, že ta dívka je trochu zoufalá a osamělá. Jak to asi prožívá?
Víš, když jsem byl malá, a poprvé se dostala do sirotčince BanglaHope, bylo mi pouhých 8 měsíců. A pořád jsem plakala a plakala. Lidé říkají, že můj hlas je dnes tak silný, protože jsem hodně plakala. Říkají: „Tisho, když jsi byla malá, plakala jsi a plakala.“ Museli mě zavřít do koupelny, protože jsem rušila ostatní. Tak jsem tam plakala a plakala, až jsem usnula. Nebo jsem třeba v posteli celou noc plakala, plakala, plakala, a až nad ránem usnula.
To je mi líto… zraněné srdce… Co bys udělala pro takové dítě, jako jsi byla Ty?
Pokud přijde dívka, jako jsem byla já, vím dobře, jak bych jí pomohla. Modlila bych se za ni, povídala bych si s ní, hrála bych si s ní, aby nebyla sama. Aby se necítila tak, že se o ni nikdo nestará. Víš, lidé z BanglaHope se o nás starají jako o vlastní děti. Ale někdy přijdou pocity, že se o mě nikdo nestará, že mě nikdo nemiluje. Takže bych se o ni starala, měla ji ráda, mluvila s ní, hrála si s ní. Sirotci vědí, jaké to je být bez rodiny.
Máš stále někdy ten pocit, že se o Tebe nikdo nestará, že Tě nikdo nemiluje?
Už ne, ale myslela jsem si to. Když jsem přišla na SAMS, byla jsem více sama. Bylo mi jen 12 let, když jsem sem přišla, byla jsem velmi mladá, bylo to pro mě velmi těžké. A pak jsem získala přátele, mluvila jsem s nimi, ale pořád to nějak nebylo ono. Ale pak už jsem měla spoustu přátel – víš, že jsem velmi přátelská – a s tolika přáteli mi pak už bylo dobře.
Tisho, děkuji Ti za rozhovor. Přeji Ti, ať se Ti ve studiu i v životě moc a moc daří.
PS: Každé dítě má svůj jedinečný příběh. Jeho součástí se můžete stát i vy. Mnoho dalších jich potřebuje Vaši pomoc.
